„Byla bych nervozní, kdybych před Rio de Janeirem neabsolvovala žádný závod. Na jedné straně je olympiáda dlouhodobý a vysněný cíl, na který se těším, ale taky bych tam ráda uspěla. Třeba mi to tam sedne,“ říká dvacetiletá rodačka z Rumburka, která nedělá rozdíly mezi závody v chůzi, na kole či v běhu - do všeho šla vždycky naplno.
Chůze je ovšem na prvním místě. V roce 2013 vybojovala na atletickém MS v Moskvě senzační sedmé místo v závodě na 20 kilometrů, o rok později vyválčila ve stejné disciplíně evropský bronz a loni v Pekingu z toho i přes bolest byla osmá příčka. Do všeho vstupovaly závody i v jiných odvětvích, mimo jiné se loni a předloni při Pražském půlmaratonu postarala o nejlepší výsledek české běžkyně.
Letos však musela na svou všestrannost zapomenout, dlouho bojovala se zmíněným zdravotním problémem.
O jaké zranění vlastně šlo?
Ještě v Pekingu jsme mysleli, že je to únavová zlomenina levé stehenní kosti, lékaři ale objevili, že šlo porušení okostice čili obalu kosti. Dva měsíce po Pekingu jsem nesměla na trénink ani pomyslet. Za lékaři jezdím do Brna, za fyzioterapeutem do Kladna, a situace se postupně zlepšuje. Jenže v okostici je hodně nervů, takže to bolí, i když bolest ustupuje.
Trénujete tedy přes bolest?
Snažím se trénovat tak, aby mě to nebolelo, protože trénink přes bolest by žádné ovoce nepřinesl. Takže jsme veškeré objemy dělali v bazénu a na kole a postupně přidávali lehké chodecké tréninky.
Někoho by tak tak dlouhé léčení otrávilo. Jak to máte vy?
Beru to tak, že něco podobného ke sportu patří, i zdraví může mít svoje hranice. Je to samozřejmě těžší, než když člověk předtím vyhrával málem jako na běžícím pásu, ale dobře vím, že jsem to zadarmo neměla, za vším byla tréninková dřina. O to víc si teď vážím chvilek, kdy mě noha nebolí a můžu trénovat - z toho mám radost. A už se mi stává, že mě nebolí ani chodecký trénink, i když právě ten nemůžu hnát do extrému.
Kvůli tomu, abyste doléčila zranění, jste chyběla na Pražském půlmaratonu i při chodeckém mistrovství republiky v Poděbradech. Mrzelo vás to hodně?
To si pište, oba tyhle jarní závody mám ráda a vždycky se na ně těším, tam mi vlastně začíná opravdová sezona. Při půlmaratonu mě mrzelo, že jsem nemohla běžet s Evou Vrabcovou-Nývltovou, protože ona běžela úžasně. A v Poděbradech jsem od svých třinácti let chyběla poprvé, už jsem tam patřila k inventáři, tak jsem se jela aspoň podívat. Ale lepší je dát se do pořádku.
Dá se léčení nějakým způsobem urychlit?
Všichni kolem mě dělají, co je v jejich silách. Po návratu z Říma se na mě podívají lidé z týmu pana profesora Koláře, dva týdny tam budu chodit každý den. Ale jak říkám, všechno už je lepší, občas ale noha bolí.
Někomu přijde jako neuvěřitelné, že jste i v této situaci na začátku března při závodech v Dudincích splnila limit pro Rio, navíc jste v mezinárodní konkurenci skončila šestá. To jste šla přes bolest?
Mě taky překvapilo, že se mi šlo docela dobře. Ale fyzicky jsem na tom velmi slušně, jen nemám ideální rozsah pohybu, v tom to pořád není jako dřív. Pravda, bolest mě v tom závodě trochu omezovala, ale tím, že jsem se soustředila na limit, jsem se snažila ji tolik nevnímat. A povedlo se.
Dalo vám to pocit, že byste nemusela skládat zbraně?
Já zbraně neskládám nikdy, navíc do olympiády ještě nějaký čas zbývá. A noha se zlepšuje, takže jsem optimista. Myslím, že natrénováno mám, teď jen musím zůstat v klidu a být trpělivá. Doufám, před olympiádou se všechno přiblíží k ideálu.
Hovoříte o klidu, ale chodeckým tréninkům se vyhnout nemůžete...
Jsou to opravdu spíš lehké tréninky, abych nezapomněla na chodecký pohyb a techniku provedení. Můj trenér Ivo Piták říká, že mám vrozenou pohybovou paměť, třeba na tom něco je. Nad tím se pozastavovali i kluci z naší skupiny - po Pekingu jsem měla vynucenou dvouměsíční pauzu, pak jsem šla první lehoučké tréninky a oni se divili, jak je skoro všechno zpátky.
Ve čtvrtek vyrážíte do Říma na víkendové mistrovství světa chodeckých družstev, váš závod na dvacet kilometrů je v sobotu večer. Absolvujete ho v plném tempu?
Ten závod určitě bude mít nějakou taktiku, přizpůsobím se. Ale tím, že tam nebudou ruské chodkyně, které jsou pořád podmínečně vyloučené kvůli dopingové aféře v ruské atletice, by to nemuselo být příliš rychlé. Nic neplánuju a na doporučení paní psycholožky Sládečkové si závod v hlavě předem nepřehrávám. Takže uvidím.
Jenže vy jste známá maximalistka, v každém závodě chcete udělat všechno bezvadně a co nejlíp. Jak se s tím vypořádáte? Dokážete jít na půl plynu?
Ano, v tom to možná bude těžké, poprvé jsem si to vyzkoušela v Dudincích. Ale tam mi šlo „jen“ o limit, o nic víc. Teď už si troufám říct, že možná budu v římském závodě sama překvapená. A nechci si připustit, že to třeba ještě bolet bude. Doufám, že mě noha podrží.
Takže start v Římě není riskantní?
Bavili jsme se o tom v Brně s panem primářem Dolinou a panem ortopedem Repkem. Došli jsme k závěru, že stav mojí nohy jakousi zkoušku před olympiádou dovoluje. Byla bych nervózní, kdybych před Riem žádný závod neabsolvovala - na mistrovství Evropy totiž v olympijských letech chůze není.
Tudíž věříte, že všechno dopadne dobře a do olympiády se dáte dohromady úplně?
Přece si nemůžu připouštět, že to dopadne špatně, to bych ani nemohla trénovat. Bojuju dál a myslím, že se na olympiádu připravím, jak je třeba.
