Jak příjemné je pozorovat lidské štěstí. Zvlášť u tak bezprostředního chlapíka, jímž je tento 21letý Nor. „Právě jste se stal mistrem světa...“ zazní z obležení novinářů začátek otázky, jenže usměvavý mladík tázajícího bleskově přeruší.
„Můžete to ještě jednou zopakovat, prosím? Chci to slyšet ještě jednou,“ culí se tenhle nikým neočekávaný šampion. Jen tím navazuje na příhodu, kdy rovnou po doběhu požádal fotografa, ať ho štípne do ruky, aby vyloučil, že je to celé pouze příjemný sen (a ten mu rád vyhověl).
Talentovaný vícebojař, dobrá. Norský rekordman na čtyřstovce překážek, budiž. Senzační vítěz z červencového závodu Diamantové ligy doma v Oslu, bezva. Ale aby ve středeční londýnské slotě zdolal všechny rivaly?
Ne, to nečekal nikdo. Ani on ne. „Londýne, tohle je nádhera,“ chrlil ze sebe a již v prvních minutách v roli mistra světa naznačil potenciál showmana, neboť po stadionu pobíhal s helmou vikinského vzhledu.
Kde k ní přišel? „Viděl jsem ji v hloučku diváků a přišlo mi, že mi bude sedět. Že je pro tuhle příležitost vhodná,“ vyprávěl.
Protivně mžilo a teplota padala někam k deseti stupňům, ale s tímhle na kluka ze Skandinávie nechoďte.
„Zkoušels někdy trénovat u nás?“ rozvíjí interakci se stříbrným Copellem, Turkem narozeným na Kubě. „Pro mě to bylo normální. Takový standardní letní norský večer. Vlastně moje výhoda.“
Tím vším se i on zařazuje do seznamu těch, kdož mají atletice v éře po Usainu Boltovi dodat tak potřebné postavy superhrdinů - a rozverná helma na jeho hlavě to jen potvrzuje.
Je vtipný. „Jsem jen mladý a hloupý kluk. Měl jsem jediný plán - a vyšlo to,“ popisuje, jak zkrátka rozkmital své nohy do maximální rychlosti.
Je náhle novým oblíbencem své vlasti, vždyť Norsko naposledy na MS atletů získalo na dráze medaili v roce 1987, když Ingrid Kristiansenová vyhrála závod na 10 kilometrů. „Ale každý by si měl věřit, že se může stát šampionem,“ přidává další vítaný prvek, tedy zdravé sebevědomí. „Děkuju svému trenérovi, vděčím mu za všechno. Až sem mě dovedla kombinace tvrdé práce a oddanosti sportu.“
A také má onen neobvyklý příběh. Kdepak překážkář-specialista, vždyť on ještě nedávno zápolil klidně až v deseti disciplínách najednou.
Bylo pro trenéra složité přemluvit jej ke změně? „Ale vůbec ne. Naše spolupráce šlape bezvadně,“ vypráví. „Jsme na stejné vlně. Oba máme podobně černý smysl pro humor. Měli jsme pocit, že překážky můžou být to pravé, tak jsme to zkusili. On je bezva chlap.“
A jeho svěřenec je vážně „bezva“ běžec. Pro titul si dosprintoval s vervou nájezdníka ze severu, pak chvíli nevěřil, ale o to krásnější byl pocit, že místo snu zažívá zcela reálné pocity. Spousta z nich je úplně nových.
A spoustu z nich umí zábavně oglosovat, jako když vešel na tiskovou konferenci, uvítalo jej ticho a on děl: „Tady je to jako na pohřbu.“
Kdepak pohřeb, tohle byla oslava. Oslava nové velké naděje atletiky.
