Recesisté jej přejmenovali na „Reye Karantenga“, a vlastně se není co divit. Jedna z nejpopulárnějších tváří českého zpravodajství Rey Koranteng moderuje pořad, který vážně i odlehčeně provází diváky náročným obdobím koronavirové krize.
Uvědomujete si, že pro mnoho lidí jste se stal jakýmsi průvodcem českou karanténou?
To jste řekla možná až moc vznešeně, nicméně pro diváky Novy to tak asi trochu bude. Víte, lidovou tvořivostí tenhle dojem mohl vzniknout dokonce už trochu dříve. Již v době, kdy Nova poměrně hodně akcentovala na přelomu ledna a února krizi v Číně, tak mi kamarádi začali posílat různé vtipy s mým jménem, které kolovaly na internetu. Lidé mi například domalovávali roušku na tvář a přejmenovávali mě na Reye „Karantenga“. Na jednom obrázku mě pro změnu vymazali z Televizních novin a místo mě dosadili cedulku „karanténa“. Za měsíc už část těch vtipů byla realita.
Když zmiňujete lidovou tvořivost, doputovalo k vám také legrační video, v němž kdosi předaboval část tiskové konference vlády tak, že premiér Babiš v něm informuje o zákazu Korantenga?
Ano, také ke mně doputovalo. Posílala mi to spousta kamarádů, protože to byl super fór! Musím říct, že mě tohle video opravdu pobavilo, bylo výborně nadabované.
Nový pořad má na rozdíl od jiných velký podíl příspěvků a videí, které se snaží pobavit, rozesmát. Myslíte, že se lidé potřebují touhle formou odreagovat a najít na závažném tématu i něco humorného?
Takový byl od začátku záměr – aby pořad informoval, ale také trochu pobavil. Nechci tím říct, že by se lidé měli chytat za břicha, jaká je to legrace, ale mělo by v tom být určité odlehčení. Ze všech stran se na nás celý den valí spousta informací, z nichž většina není dobrá. Taková je bohužel současná realita. Myslím, že je fajn, když se na hodinku můžeme odreagovat něčím, co přináší jistý nadhled. Samozřejmě součástí jsou i rozhovory, které přinášejí konkrétní informace. Tahle věc nechybí.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V jednom z prvních dílů jste vedl po telefonu rozhovor s pacientem s covid-19, u kterého se vyskytly komplikace. Sám jste přiznal, že to byl velmi emotivní moment. Je takový rozhovor složitější než třeba s premiérem?
Rozhodně. Tenhle rozhovor s panem Kurkou, se kterým jsem se v životě nepotkal, byl pro mě neskutečným překvapením. Ještě před ním jsem totiž v pořadu telefonicky mluvil s boxerem Lukášem Konečným, který byl také nakažený, ale byl naprosto v pohodě. Nepoznal bych, že je nemocný. Během dvaceti minut jsem ale měl najednou na telefonu člověka, který téměř umřel.
Nebyl jste připravený na to, v jakém bude stavu?
Byli jsme domluveni, že uděláme rozhovor po Skypu, jenomže nám před vysíláním nebral telefon. Mysleli jsme, že si to rozmyslel. Pak ho najednou produkčním zvedl a omlouval se s tím, že se mu přitížilo, je na kapačkách v nemocnici, ale je přesto připravený mluvit. Nic z toho jsem nevěděl, už nebyl čas mě informovat. Dostal jsem k telefonu člověka, kterému se velmi špatně mluvilo, a já si v tu chvíli skutečně myslel, že se naplnil jeho čas. O to víc oceňuju, že měl náladu vůbec nám telefon zvednout a promluvit. Bylo to důležité nejenom pro nás, že se povedlo získat rozhovor, ale hlavně pro diváky, aby věděli, že tahle nemoc opravdu není sranda. Mnoho lidí mělo už dříve tendenci průběh onemocnění zlehčovat a přirovnávat ho k rýmičce. Tohle bylo něco úplně jiného.
Víte, jak to s tímhle pacientem dopadlo?
Druhý den jsme mu znovu volali a naštěstí se mu po infuzi evidentně ulevilo. Potom jsme se s ním spojili ještě za týden a řekl nám, že je mu mnohem lépe a pomalu se blíží k vyléčení. Za to jsem byl moc rád. Můžu říct, že za celou mou kariéru byl právě tohle asi ten nejvypjatější rozhovor. Mluvit s politikem je legrace, protože je to profík. Málo čím se nechá překvapit a málo čím také kdy překvapí. Tohle pro mě bylo opravdu až téměř hororové.
V práci je pro vás koronavirus tématem číslo jedna. Máte ještě chuť a energii vést tímhle směrem řeč s rodinou?
Je to obrovské téma. Od revoluce v roce 1989 tady pro nás, co to pamatujeme, nebylo větší téma. Od rána do večera o tom čtu různé zprávy a rozhovory s vědci z různých koutů světa… Někdy je to frustrující, protože některé informace se pořád mění a mnohdy si protiřečí. Je to důkaz, jak málo o tomhle viru víme. Občas se mě někdo ze známých a sousedů zeptá, zda má počítat s dovolenou, kterou měl v plánu na léto. Zrovna před pár dny se mě na to ptal můj kamarád z chalupy. Odpovídám, že netuším. Nevíme totiž ani, co přijde příští týden. Takže ano, bavíme se o tom, ale máme pochopitelně i jiná témata. Člověk má totiž přirozenou tendenci žít i v nenormální situaci normálním životem.
Plánujete teď vůbec něco?
Já obecně neplánuju téměř nic, natož v téhle situaci. Jenom vím, kdy musím přijít do práce. (smích)
Stíháte ještě přečíst své nejmladší dcerce pohádku před spaním?
Vůbec ne. Vidíme se teď jen dopoledne, kdy se pořád točí kolem mě. Jsou jí čtyři roky, takže je to takový náš mazlíček. O víkendu jsme spolu i večer, ale přes týden to teď bohužel padlo a prakticky vše doma táhne manželka.
Miloš Zeman se nebojí, je to silná osobnost, říká Rey Koranteng |
Vaše nejstarší dcera žije už několik let ve Finsku. Jak to v této době zvládáte?
Zvládli jsme to relativně dobře, protože Vanessa je v té zemi už dlouho. Nejprve tam studovala, teď už tam pracuje a žije s přítelem, který pochází z velké rodiny, a ta ji nádherně přijala mezi sebe. Můžeme být klidní, protože není nikde osamocená. Navíc bratr jejího partnera je lékař, což mě také trochu uklidňuje. Kdyby se cokoli dělo, je vždy lepší mít doktora přímo v rodině.
Vaši nejstarší a nejmladší dceru od sebe dělí dvacet let. Je výhodnější být rodičem ve dvaceti, nebo čtyřiceti?
Měl jsem dítě po dvacítce, po třicítce a po čtyřicítce. Čistě statisticky mě to teď čeká po padesátce. (smích) Nevím, který model je lepší. Ve dvaceti člověk začíná, prakticky nic nevlastní, ale zase má víc elánu a sil. Když máte doma dospívající dceru, malou dcerku, je vám čtyřicet a rozhodnete se mít další, tak přivedete na svět mazlíčka. U nás to tak alespoň vypadá. Leontýnka je družná, štěbetavá, roztomilá, zkrátka plyšák. Je to zpestření do rodiny. Každé malé dítě jím je. I kdyby to mělo být v padesáti vnouče, tak to bude zpestření. Středobod, světlo, kolem kterého se můžete točit.
Zmiňujete vnouče, což by nemusela být hudba vzdálené budoucnosti. K té padesátce by vám to vycházelo krásně.
Ono připadá v úvahu jenom vnouče, protože manželka už rozhodně nechce žádné další dítě. (smích) Do věku pro založení rodiny se už pomalu blíží Vanessa, takže uvidíme. Zatím je to ještě relativně daleko. Zdůrazňuji, relativně.
Rey Koranteng ■ Narodil se 2. srpna 1974 v Praze. Jeho maminka je Češka, otec je z Ghany. I když strávil několik let se svým otcem v jeho domovině, za svůj domov považuje Česko. Je ženatý, má tři dcery. |
Vaší velkou vášní je létání na větroni. Kdy jste si naposledy prohlédl zemi ze vzduchu?
To bylo v létě. Přiznám se, že tím, jak mám v poslední době hodně práce – a nemyslím poslední týdny, to je naprostý extrém –, jsem se rozhodl upozadit létání jiným povinnostem. Každopádně letos je nejspíš sezona úplně passé. Uvidíme, jak se to rozjede příští rok.
Před dvěma roky jste řekl, že dokončujete licenci na motorová letadla. Jak se to za ty dva roky pohnulo?
Vůbec se to nepohnulo. (smích) Vždycky, když už to vypadalo nadějně, tak se vyrojily nějaké nové pracovní povinnosti. Je to ale taková věc, která mě upřímně řečeno moc netrápí. Říkám si, že tohle všechno se dá ještě dohnat. Když se nám před čtyřmi roky narodila Leontýna, hodně věcí jsem přehodnotil.
Co například?
Když jste se mě ptala na rozdíl mezi dvacetiletým a čtyřicetiletým tátou, tak jeden zásadní mi ukázala má dcera Vanessa. Když byla ještě malá a mně bylo dvaadvacet, myslel jsem si, že na všechno je spousta času. Říkal jsem si, že celý život máme před sebou, uvidíme se ještě tolikrát a všechno prožijeme tolikrát, že nevadí, když pokaždé u všeho nejsem. Najednou jí bylo devatenáct a řekla nám, že odjíždí studovat do ciziny. Zmizela z Česka, dneska je jí 24 a vídáme se pětkrát sedmkrát do roka.
Zjistil jsem, že na nic není čas. Co neprožijete teď, neprožijete už možná nikdy. Proto jsem se rozhodl, že budu co nejvíc s prckem. Za chvíli půjde do školy a budu se o ni muset dělit s učitelkami a spolužáky, za další chvíli vyroste a bude si zařizovat vlastní život. Pak bude čas, abych se vrátil ke svým zájmům. Když to dovolí zdraví, budu víc létat, jakmile mě děti budou méně potřebovat. Nebo spíš, až mě budou méně vyhledávat.
Kterou věc uděláte jako první, až se vše vrátí do původních kolejí?
Tímhle určitě nikoho neoslním, ale rozhodně se co nejdřív potkám s kamarády a půjdeme na pivo!
1. února 2014 |
