Spisovatelka Alena Mornštajnová
„Byla jsem na mateřské a žila ve městě vzdáleném pět hodin jízdy autem od Prahy. Události odehrávající se v hlavním městě v lednu během Palachova týdne k nám doléhaly jen slabě a málokdo se odvažoval doufat, že jsou signálem blížícího se konce komunistického režimu. Dny se podobaly jeden druhému, ale pátek 17. listopadu si pamatuji naprosto přesně. Odpoledne jsme se pustili do tapetování kuchyně, tapety na umakartovém jádru nedržely a neustále se odlepovaly. Televize večer informovala o demonstraci studentů, a to už jsme vzhledem k dění v okolních socialistických státech začínali tušit, že opravdu přichází změna, a radostně se dohadovali, jestli tapety padnou dříve než vláda. Vývoj v dalších dnech naše tušení potvrdil, a tak naše nekvalitně přilepené tapety nakonec přežily pád ne jedné, ale dokonce několika vlád,“ popisuje Alena Mornštajnová.
Tenista Ivan Lendl
„Byl jsem na cestách mezi turnaji a v hotelu jsem sledoval televizi. Překvapen, ale s velkou radostí. Sledoval bych i víc, ale televize byla špatná, jen jeden kanál v angličtině a událostí bylo hodně, nejen v Československu. Za pár dní jsem dostal pozvání do Prahy od Občanského fóra. Do Československa jsem přijel přes Rozvadov v únoru 1990, po šesti letech, v Praze jsem nebyl dokonce osm let. Šel jsem se podívat na hokej do haly Slavie, potkal jsem se s Ivanem Havlem v sídle Občanského fóra a pak i s jeho bratrem a prezidentem Václavem Havlem. Čekala mě exhibice s Miloslavem Mečířem, a tak jsem Havla v legraci přemlouval, aby se svlékl do trenýrek a zahrál si s námi. Odmítl. Mimochodem, rok 1989 byl pro mě zlomový i v dalších událostech. Stal jsem se na jeho konci světovou jedničkou a taky jsem se oženil,“ vzpomíná tenista Ivan Lendl.
