Jak jsem portrétoval Jana Zrzavého
JAK SE CO DĚLÁ
Když jsem se rozhodl zařadit mezi portrétované také malíře Jana Zrzavého, musel jsem nejprve sebrat veškerou odvahu k tomu se s ním osobně seznámit a přesvědčit ho, aby mi věnoval trochu svého času. Jenže kdekdo mi to rozmlouval. V ěděl jsem, kde bydlí, vídal jsem ho na dálku v pražských ulicích, ale já jsem potřeboval s ním mluvit a pozorovat jeho tvář, a to nebylo jednoduché. Mé mládí (nebylo mi ještě třicet) mi nedovolovalo vystupovat příliš suverénně. Dnešní sotvatřicátník by to jistě dokázal, ale léta padesátá nás zastihla všechny poněkud zakřiknuté a pokud jsme sami sobě věřili, nedávali jsme to raději znát. To byl můj případ. Copak bylo možné si tak velikého Mistra pozvat do ateliéru a nabídnout mu portrétování? To bylo absurdní. Od takového zelenáče by to nepřijal. Zpovídal jsem kamarády a přátele prosil o radu, jak se k Zrzavému dostat. Houfně mi to rozmlouvali. Někteří se mi vysmáli. V arovali, že mě Zrzoun vyrazí, pokud mi vůbec otevře dveře. Pusť to z hlavy! Ale znáte to. Když se mladým něco rozmlouvá, před něčím varuje či něco zakazuje, mají tím větší chuť neposlechnout. Nakonec jsem se vzmužil, vyhledal číslo telefonu Mistrova bytu na Starých zámeckých schodech, sedl k telefonu a vytáčel, vytáčel a vytáčel. V různých denních dobách. Brzo ráno, dopoledne, v pravé poledne, po obědě iv podvečer. Stále nic. V ečer jsem se volat bál. Měl jsem strach Zrzavého rozzlobit. Už jsem se dozvěděl, že je vztekloun a nedůtklivec a s takovými starci, tehdy chystal sedmdesáté narozeniny, se musí jednat jako v bavlnce (vím to, dnes je mně právě tolik). Pochopitelně jsem měl připravené entrée, kterým jsem ho chtěl zaujmout. Skládalo se z několika vět, neustále v duchu pilovaných, během otáčení kulatého ciferníku telefonu vylepšovaných a zkracovaných. Mělo znít vybroušeně, ale prostě, nepodlézavě, ale sebevědomě. T řeba: "Dobrý den, Mistře, velmi se omlouvám, že vyrušuji. Jsem mladý sochař a pracuji na portrétech tzv. české avantgardy a jsem přesvědčen, že bez vaší hlavy by byl výběr našich velikánů neúplný. Myslíte si, že byste mi mohl věnovat něco málo vašeho vzácného času a dát se portrétovat?" Už Goethe říkal, že ze všeho nejdůležitější je zkracování a vyhazování slov, myslel tím samozřejmě literaturu, a já jsem si jeho vzácná slova aplikoval na můj malý problém seznámení se se Zrzavým. A tak jsem také vyhazoval zbytečná slova. Uprostřed mých meditací, jednou, když jsem to vůbec nečekal, se na druhém konci drátu ozvalo tiché Halóóó... A já spustil: "Dobrý den Mistře, jsem mladý sochař... pracuji na cyklu portrétů české avantgardy a vaše hlava, si myslím, že tam určitě, bezpochyby, kdybyste měl čas..." Zase se ozvalo Halóóó - špatně vás slyším. Tak jsem začal do sluchátka řvát: "Jsem mladý sochař a pracuji na hlavách našich, vašich spolubojovníků." Druhý konec telefonu se rozkašlal. Ztichl jsem a čekal až skončí. Potom se opět ozvalo známé halóó´ doplněné otázkou, co vlastně chcete? Vykřikl jsem: Chci vás portrétovat... sochařsky". Lekl jsem se, že jsem celou věc svým výkřikem pohnojil a smutně pokládal sluchátko. Goethe by měl radost: k mému překvapení jsem dostal zcela jednoduchou, jasnou a srozumitelnou odpověď: "Budete-li u mně za dvacet minut, přijmu vás." Z mého žižkovského ateliéru v Biskupcově ulici 23 vyběhl šťastný mladík. Na Ohradě skočil do taxíku, zapínaje si ještě rozevláté sako. Taxikář vycítil, že pasažér maximálně spěchá a tak jsme letěli Prahou jako bandité amerických filmů. Tehdejší Praha nám rychlou jízdu dovolovala. Silnice byly poloprázdné a mohlo se jet všude, žádné jednosměrky. Z Ohrady přes Bulhara kolem Masaryčky, Hybernskou přes Příkopy a Národní třídu, přes most na Smíchov do Karmelitské a ke Starým zámeckým schodům. Přes pár schůdků k domku jsem vyběhl v limitu a chystal se zaklepat na dveře. Byly otevřené. Prošel jsem jimi do tmy předsíně a zastavil se. "Kde jste," ozvalo se, "táhne to." Šel jsem po hlase a vešel do světničky útulné, že by v ní mohli žít trpaslíci. Všechno tu mělo svůj řád, všechno bylo na svém místě. Na dveřích do vedlejší místnosti na třech hřebících tři pokrývky hlavy. Tmavomodrý baret, červený kulich a bílá noční čepička se střapcem. Baret na procházku, kulich na práci, čepička na noc. V iděl jsem, že Jan Zrzavý má neobyčejně sochařsky zajímavou lebku. On ji však pečlivě ukrýval pokrývkami hlavy do té míry, že veřejnost by ho, jako holohlavého, sotva poznala. O tom se všeobecně vědělo. Sundal tedy ze dveří červeného kulicha a řekl: "Nesmí vám vadit, že budu pracovat." Byl jsem mu za ta slova vděčen, že nemusím hledat odpovědi, že mohu slídit zrakem po jeho tváři a kreslit. Byl jsem si jist, že co si zapamatuji, to budu mít, že mě už sotva víckrát pozve, a tak jsem soustředěně kreslil čáry do své paměti. Abych si nepřipadal jako němý, zkusil jsem zažertovat: "Víte Mistře, oni mi říkali, že mě vyhodíte." Podíval se přes brýle, odkryl tím své trochu šikmé oči a ohradil se: "Já? Já eště nikoho nikdy nevyhodil... jo, akorát včera dva!" Pak jsme se přece jen rozhovořili. Zrzavý se ptal, koho ještě plánuji modelovat a koho jsem už dokončil. Když jsem mu sdělil, že chci dělat také Jiřího Mahena, kývl a usmál se. Měl ho rád. Moc si vážil Kubišty, Čapků, zato Emila Fillu přímo znectil. A tak jsem se postupně dozvěděl kupu věcí, o kterých bych se nikdy nikde nedočetl. O starém Mánesu, Kremličkovi a bohatém životě prvorepublikové výtvarnické obce. Byl zvědavý, co děláme my, mladí, jak se díváme na kubismus a jak často jezdíme do Paříže. Pak se stalo něco, co mě zvedlo ze židle a nutilo sbírat fidlátka k rychlému ústupu. Zrzavý při práci na kresbě převrhl loktem na vyhlazenou čistou desku stolu skleničku s fixativem. Měl ji připravenou, aby závěrečným lakem ukončil práci na malém pastelu. Ale utíkat jsem nemusel. Mistr zaujatě sledoval pomalu se zvětšující kalužinku a liboval si: "To nevadí, on to stejně není pravý fixativ, jenom politúra, a ta dělá stolu jen dobře." Zvedl hlavu od práce, to už přilepoval bankovní lepenkou do připravené pasparty kresbu, a zeptal se, v čem ho budu dělat. Když jsem řekl, že ve dřevě, byl spokojený a dodal, že dřevo je přece člověku nejblíže. Pomalu jsem se hotovil k odchodu. V ůbec jsem si neuvědomil, že jsem v té útulné komůrce s čerstvě naimpregnovaným stolem strávil několik hodin. Na Žižkov jsem se vracel devítkou. Vystoupil na Ohradě a zamyšleně sestupoval pak domem do dvora našeho ateliéru. Sdíleli jsme ho společně s mou ženou. Prožívala se mnou mé problémy portrétů a byla samozřejmě zvědavá, jak jsem dopadl. Když zpozorovala, že se k vyprávění moc nechystám, měla se k odchodu s tím, že má doma horu prádla. "Zdržím se dnes déle," řekl jsem na vysvětlenou. Mrkla na mě, že rozumí. Zamkl jsem dveře na klíč. Byl jsem sám, před očima čerstvé výjevy z návštěvy, v uších ozvěna zastřeného hlasu Mistrova. Jako bych si přehrával odpolední film, bez moderních nosičů, ale jasný a srozumitelný. V duchu jsem děkoval za školní pěstování výtvarné paměti. Díky ní jsem absenci modelu nepociťoval. Sáhl jsem po větším lipovém špalku a ostré sekeře. Chvíli jsem ho pootáčel, zvažoval, obracel, a potom konečně na něj nechal dopadat sekeru. Přímo, bez skicování v měřítku, sekera jen jemně řízená, vytloukala mou představu do poddajného dřeva. Nesledoval jsem hodiny, jen uprostřed noci jsem si udělal černý čaj a do šálku pustil pět kostek cukru. Ateliér byl ve dvoře, osamocený. Mohl jsem dělat rámus a nikomu to nevadilo. Byl jsem jako v transu. Domů jsem tu noc nejel. Jenom k ránu jsem si trochu zdříml ve starém, silně opotřebovaném křesle z bazaru. Teprve ráno mne probudila Zdena klepáním na okno. Měla vypráno. Udělala tři kroky k hlavě Jana Zrzavého, která stála na stolku uprostřed ateliéru a která voněla dřevem. Otáčela si ji a s úsměvem poznamenala: "Vidím, že jsi nezahálel."
