Filmová herečka? To je málo," tvrdí filmový kritik a producent Pavel Melounek. Jana Brejchová je mezi filmovými herečkami ten nejvýraznější fenomén, jakému se žádná jiná nevyrovná - v Česku, a možná ani v měřítku střední Evropy. Fenomén trvající léta." Pravda je, že Jana Brejchová si udržela statut hvězdy od svých začátků až po současnost. Byla hvězdou za socialismu, přestože ten žádný hvězdný systém neuznával, ba dokonce na půdě mezinárodní. A hvězdným pravidlům jako by nahrávaly jak udílené ceny, tak její proměnlivé a publikem bedlivě sledované soukromí. Přímo ze školní lavice ji coby třináctiletou vytáhl pozdější režisér, tenkrát asistent Ladislav Helge pro Sequensův Olověný chléb, proletářský příběh, kde hrála dívenku Píďalku. Po škole začala pracovat jako písařka, několik dalších rolí sehrála ještě bez vědomí rodičů, ale byla obsazována spíše jako dívčí typ než coby herečka. Sama Brejchová považuje za skutečný profesionální přelom až Weissovu Vlčí jámu, slavný snímek oceněný na festivalu v Benátkách. Hereččin tehdejší partner a pak manžel, režisér Miloš Forman, vzpomínal, jaký rub měl její oslnivý start: V Benátkách se jí novináři ptali, kolik má pokojů a jakými květinami si ráda zdobí byt - přitom ona tehdy bydlela v neuvěřitelné díře a já v podnájmu, kam návštěvy po šesté hodině večer vůbec nesměly." Po Vlčí jámě vzestup Brejchové pokračoval. V roce 1958 natočila hned tři filmy, Žižkovskou romanci, Touhu, Morálku paní Dulské, a byla vyhlášena herečkou roku. V roce 1960 dostala za Krejčíkův Vyšší princip Stříbrnou plachtu v Locarnu a doma se opět stala herečkou roku. Začala pracovat i v zahraničí, nejen po boku druhého manžela - německého herce Ulricha Theina; hrála v západoněmeckém Zámku Gripsholm či v koprodukčním Domě v Kaprové ulici. S Vinnetouem" alias Pierrem Bricem se sešla ve špionážním filmu Výstřely ve tříčtvrťovém taktu, kromě Němců točila i s Maďary. Za rozhodující však považuje svou domácí spolupráci s Evaldem Schormem, od jeho raných děl Každý den odvahu či Návrat ztraceného syna až k poslednímu Vlastně se nic nestalo, snímku, který vznikl po režisérově mnohaleté odmlce vynucené režimem. Diváci si však Brejchovou spojují spíše s filmy Kdyby tisíc klarinetů, Baron Prášil, Noc na Karlštejně či Hodíme se k sobě, miláčku? - komedií, kde hrála s dalším ze svých partnerů Vlastimilem Brodským. Jejich rozchod a hereččin nový vztah posléze Brodský ve své knize shrnul slovy: Půvab, intelekt a oduševnění mého přítele Jaromíra Hanzlíka mě přiměly k životu staromládeneckému." Nebo také: Rozešli jsme se po vzájemné dohodě. Oba jsme pochopili, že ona mě nemůže vystát." Ve filmové práci si vzala Jana Brejchová oddechový čas na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Pořád mě obsazovali do rolí dívek, jenže mně už bylo přes třicet a bála jsem se, že skončím jako stárnoucí diblík," řekla v jednom rozhovoru. Do jiné kategorie hrdinek se však přehrála skvěle. Režisér Jiří Svoboda, s nímž natočila Schůzku se stíny nebo televizní Jehlu, vyprávěl o její odvaze ukázat stárnutí, téměř nenalíčenou, unavenou tvář. Právě Janu Brejchovou a také Ivanu Chýlkovou považuje za nejlepší tuzemské herečky kdyby prý žily v Americe, podle Svobody by už měly určitě Oscara. Nyní se Brejchová, v civilu" matka Terezy Brodské, věnuje spíše zájezdovému divadlu, ale ráda by si prý zahrála ještě v několika dobrých filmech. Šanci určitě dostane. Režiséři totiž tvrdí: Kdo s ní jednou pracoval, hledá pro ni roli v každém dalším scénáři.
PŘÍŠTĚ: TEREZA BRODSKÁ
PŘÍŠTĚ: TEREZA BRODSKÁ
