Letos vám na karlovarském filmovém festivalu dělá doprovod patnáctiletá vnučka Adina. Jak se vám daří vnímat zdejší ruch jejíma očima? Máte stejný filmový vkus?
Mám ve vnučce, velmi milé a empatické dívce, báječnou kamarádku a tedy skvělý doprovod. Vybíráme si spolu filmy tak, aby nás obě zajímaly, a zatím se při následných dojmech shodujeme v jejich hodnocení. Ruchu se drobátko vyhýbáme, aby se naše procházky neproměnily v pózování před fotoaparáty stovek korzujících návštěvníků. Přesto jsme všem neunikly a podrobily se s úsměvem všem, kteří o to požádali. Adinka je velmi vlídná a často s focením vypomůže, třeba když se rodina fanoušků chce na fotce se mnou zvěčnit celá.
Co během návštěvy Karlových Varů nikdy nevynecháte?
Jednak vždy kupuji oplatky pro vnoučata, co jsou doma. Tentokrát to zařídila Adinka. A ráda také využiji nabídku festivalového kadeřnického salonu. S Janem Rigó, který mě většinou češe, jsem se tak seznámila při téhle příležitosti právě tady a léta už se skvěle stará o moje vlasy i v Praze v kadeřnictví paní Mixové.
Měla jsem v plánu navštívit jako obvykle i vinárnu Bokovka, s jejímž vznikem byl spojen pan režisér Hřebejk, ale letos už to nestíhám. Mezi filmy, které chci vidět, mi zbývá jen málo času. Dnes jsem se ale stihla i s Adinkou v místním Chebském dvoře dobře pomět u vína s Tomášem Přenosilem z divadla Studio DVA a someliérem a majitelem pražského vinného baru Arseny Dobuševem.
Na kolonádě jste zářila v červeném kabátku orientálního designu, je to váš suvenýr z cest?
Ano, vlastně ano. Před dvěma lety jsem se zúčastnila v Izraeli Festivalu českého filmu s filmem Teroristka. Jednou ze „štací“, kde se film promítal, byl Jeruzalém. Pochopitelně jsem poprosila o prohlídku města. Skvělý organizátor festivalu, pan Mikoláš Robert, mě doprovodil až ke Zdi nářků a jistěže jsem své přání napsané na papírku vložila do její štěrbiny.
Po dlouhém rozvažování jsem Pánu Bohu napsala: Ty víš, co potřebuju! A pak, po vystoupání dlouhého schodiště, byl za rohem krámek a před ním vyvěšené nabídky zboží. Mezi ním visel ten hedvábný vyšívaný kabátek a tolik se mi líbil, že jsem si ho koupila. Teprve dodatečně stále přemýšlím, jestli to bylo od Boha míněno jako právě to, co potřebuji. (smích)
Jste celkem aktivní na sociálních sítích. Co na to vaše vnoučata? Objevila jste tam pro sebe něco inspirativního?
Vnoučata mi v tom mockrát pomohla. A jestli někdy usoudím, že je to lidstvu prospěšná záležitost, asi jim poděkuji. Beru to zatím jako hru s technickou vymožeností, která z nás dělá rozjívené děti.
Ve filmu Teroristka v jednom momentu uděláte zvláštní pohyb, ve kterém znalý divák může nalézt úryvek ze sestavy cvičení tai-chi. Cvičíte něco podobného i v osobním životě?
Něco podobného je správný výraz. Sama jsem se to před lety učila podle knížky a časem asi vytvořila vlastní verzi. Ale kdybych cvičila pravidelně, byla bych na tom s fyzičkou rozhodně líp. Snad to ještě dám.
Jak jste během jarního lockdownu oslavila své významné kulatiny? Co vám i v této době bezpečně dokázalo zvednout náladu?
Oslav bylo několikero, nespočet krásných gratulací. Ještě jsou mnohé ve velké krabici a čekají, až na ně zdvořile odpovím a poděkuji. Čas na to mi zabrala příprava premiéry představení v Divadle Kalich s názvem „Pusťte mě ven“. A pak jsem točila celé léto do půli srpna. Nejvíc z dárků mě potěšila píseň, kterou mi složil kolega z Národního divadla Igor Orozovič, kterou nazval „Madam de Jeanjour“. Je k nalezení uprostřed záznamu rozhlasového Toboganu z května, najděte si ji na iRozhlase. Všem se moc líbí.
Co pracovního a případně i osobního vás v nejbližší době čeká?
To už nestačím říct. A navíc je to tajné! Spěchám na poslední film, co stihnu za svůj třídenní pobyt na filmovém festivalu.
29. června 2021 |
