Největší popularitu jste získal jako součást dvojice, kterou jste tvořil s vaší sestrou Adélou Gondíkovou. Byli jste už v dětství třídní baviči?
Je pravda, že já jsem byl už na základce brán jako třídní šašek. Moje sestra byla naopak takový introvert, že si to nedokážete představit. Za celý den ani jedno slovo. Vážně! Ona byla taková nenápadná myška. Mamka s taťkou mi vždycky říkali, abych ji trochu rozmluvil, na něco se jí zeptal. Nic. Ticho. Ale s pubertou se to jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Aduš se totiž dostala na konzervatoř a na škole se to všechno najednou otočilo.
Takže z Dalibora Gondíka se stal plachý chlapec a z Adély bavička?
Ano! Na konzervatoři se to rozjelo na plný pecky a vlastně se to svým způsobem převrátilo. Neříkám, že bych byl vyloženě zamlklý, plachý chlapec, ale věnoval jsem se intelektuálním hereckým příležitostem a Dalibor Gondík myslel si, že budu hrát těžké, složité divadlo. Adéla byla najednou samá diskotéka, fitko, tohle, támhle, lalala, tralala a jupí. No úplně jiná holka to byla.
Každé ráno, ať je zima, prší, sněží, Dáda Gondík stále běží. Běhám i do rádia.
