Rozmělnit kandidátské napětí mu pomohly dvě skutečnosti. Tou příjemnější je nominace téže knihy v jiné soutěži, v britské Wintage Literary Prizes, na jejíž ceremoniál seLustig zanedlouho vypraví do Londýna.
A tou méně příjemnou je rekonvalescence po operaci šedého zákalu. "Vypadám jako Jan Žižka," vtipkuje, když mu volám do jeho washingtonského bytu. "Neměl jsem sice vynikající zrak, ale na psaní a čtení jsem viděl, to mi stačilo. Jenže teď to skončilo rozříznutím oka."
Před třiceti roky byl nominován na americkou Národní literární cenu za překlad Modlitby za Kateřinu Horovitzovou, jeho scénář k filmu Vzácné dědictví získal televizní Emmy. Před rokem 1968 a po listopadu 1989 sbíral pocty i v rodné zemi. "S Ludvíkem Aškenazym a Otou Pavlem jsme zastávali názor a držím se ho dodnes - že ceny se mají ihned utratit a je nutné na ně zapomenout. Protože při psaní další knihy vám nepomůžou."
Zatahování smyčky
Školní docházku začal už jako pětiletý. Rodiče se v pražské dělnické čtvrti Libeň celé dny věnovali svému obchodu s textilem a možnost upíchnout neposedného synka do škamen se jim hodila. Dějiny na rodinu zle dotíraly. Zasáhla ji hospodářská krize, okupace znamenala pro židovské rodiny začátek zkázy.
Žák měšťanky Arnošt L. byl pro svůj původ v roce 1939 ze školy vyloučen. Nastoupil do krejčovského učení. Nastaly každodenní ústrky: zákaz návštěv hostinců a kaváren, zákaz zdržovat se na určitých veřejných místech. Od září 1939 Židé nesměli vycházet po dvacáté hodině z domu, pak museli odevzdat rozhlasové přijímače. Postupně jim byly zapovězeny návštěvy sportovních utkání, kin, divadel.
Smyčka se utahovala novými a dalšími zákazy, trýznivými "buzeracemi". A pořád to byla jen předehra. Dne 13. listopadu 1942 v devět ráno nastoupili Lustigovi do transportu směr Terezín, ovšem bez Arnoštova otce. Později se v ghettu rodina zase potkávala. To spojení trvalo do září 1944. Pak rodinu rozervaly transporty do koncentráků. Arnoštova otce na konci toho měsíce zahubil cyklon B. Maminka se konce války dočkala.
Pocity viny
Arnošt přežil díky kombinaci štěstí a vlastního přičinění. Prošel Osvětimí a Buchenwaldem, a když v dubnu 1945 směřoval ve vlaku do další stanice smrti, Dachau, napadl vlak americký pilot. S kamarádem Jiřím Justicem prchli. Podařilo se jim dostat až do Prahy.
Jiří poslal Arnošta k lidem, u nichž si jeho rodiče nechali peníze: "Byli to kolaboranti a tohle byla jejich poslední šance. Aby si trošku spravili jméno, tak mi dali i peníze," vyprávěl loni spisovatel v televizním pořadu Přesčas. "Jejich bratr, také fašista a vlajkař, nás schovával v prádelně, aby si udělal alibi. když ho pak lidé začali mlátit, říkal jsem: Prosím vás, proč ho bijete? Vždyť nás tady měsíc ukrývá v prádelně. A oni říkali: Ten člověk je strašná svině, celou válku sloužil Němcům, ale teď si to chtěl vyžehlit tím, že vás schovává."
Ptám se Arnošta Lustiga, zda i jeho jímají pocity, o nichž s drtivou tíží psal italský spisovatel Primo Levi - pocity viny, že já holocaust přežil, kdežto druzí ne. "To doléhá na každého, kdo tím prošel," odpovídá pražský rodák. "Třeba skončili v pecích mnohem talentovanější spisovatelé, než jsem já. Takové vědomí vede ke skromnosti a pokoře."
Věčné návraty
Po válce se lačně vrhl do života. Studoval, psal do novin, v letech 1948 a 1949 pobýval jako reportér v právě vznikajícím státu Izrael. Tam se 24. července 1949 oženil: za manželku pojal Věru Weislitzovou, dobrovolnici izraelské armády. Návrat nebyl snadný, neboť postoj Československa k Izraeli, zprvu vstřícný, se počal dramaticky obracet.
Lustig se živil jako rozhlasový reportér a měl puzení literárně zpracovat válečné zážitky. Nešlo mu to snadno: úporně hledal ten správný umělecký tvar, mnohokrát své pokusy přepisoval. V letech 1958-1959 se rychle etabloval třemi povídkovými soubory Noc a naděje, Démanty noci, Ulice ztracených bratří.
Jeho prózy došly čtenářského i kritického ohlasu, zanedlouho se staly předlohami filmových adaptací a televizních inscenací. Snímek Démanty noci, režírovaný Janem Němcem, náleží k erbovním dílům československé kinematografie.
Už v rané tvůrčí fázi se u Lustiga projevovala potřeba vracet se ke svým prózám a předělávat je; potřeba, která postupně nabyla podoby téměř obsedantní. Umělcův věrný vykladač a autor jeho monografie, literární historik a kritik Aleš Haman, tak například loni v Lidových novinách konstatoval, že text, který původně vyšel pod názvem Můj známý Vili Feld v souboru Ulice ztracených bratří, má dnes už čtyři verze.
Tu nejnovější - Tma a světlo světa (Můj známý Vili Feld) - publikoval loni Eminent, jedno z těch nemálo nakladatelství, která zde Lustiga po převratu vydávají. Spisů A. L. se v roce 1991 ujal Odeon, o čtyři roky později nakladatelství Hynek; první projekt zůstal u jediného svazku, druhý dlouhodobě usnul.
Nejnověji se autora chopilo Nakladatelství Andrej Šťastný a Lustigovi nedávno vydalo titul 3x18 (portréty a postřehy), svazek rozsáhlých vzpomínkových odpovědí inspirovaných otázkami novináře Františka Cingra. Před dokončením je vzpomínková kniha na Otu Pavla. "Chci, aby vyzněla neubrečeně," informuje Lustig.
Stručně řečeno: už jen několik lidí se orientuje v titulech a verzích, které autor v Česku po listopadu publikoval. I oddaný Aleš Haman, bránící jej před ostrými soudy mladších kritiků, přiznává, že zde stojí nesnadný úkol "pořídit reprezentativní výbor z jeho nejlepších děl".
Měkké a tvrdé postoje
Jedním z možných vysvětlení tak rozdílných kritických ohlasů v Lustigově rodné zemi a v zahraničí, zejména v aglosaském světě, může být fakt, že přeloženo není vše, co tvůrce v češtině roztrousí. Na dotaz, čím si on sám onu různost vysvětluje, spisovatel říká: "Nevím, opravdu nevím. A už se tím ani netrápím. Pouze mě mrzí, že kniha 3x18, která se přece jen z mého díla vymyká, prošla u recenzentů bez povšimnutí."
Není vyloučeno, že to ticho je z rozpaků. František Cinger, spoluautor publikace 3x18, prosazoval v osmdesátých letech coby redaktor Rudého práva politiku spisovatelského svazu, pro který emigranti Lustigova typu neexistovali. A. L. tyto nuance nerozlišuje nebo se jimi nezabývá.
Při četných návštěvách vlasti se pohybuje v různých prostředích, je vítaným společníkem na rautech, občas o něm poreferují bulvární listy. Důvodem jejich pozornosti bylo i několikaleté Lustigovo vedení tuzemské mutace časopisu Playboy.
Vstřícná tvář lehce bonvivánského strýčka z Ameriky však poněkud ztvrdne, dojde-li řeč na současný svět. Přesvědčit se o tom mohli například diváci Přidalova televizního Klubu Netopýr v září 2002. "Arabové lžou, jako lhal Hitler," vystřelil Lustig v diskusi. A tvrdil také: "Dokud bude Německo obsazené americkou armádou, sice noblesně, ale okupováno, tak se nemusíme bát."
Když se nyní Lustiga ptám, co říká současné válce v Iráku, odpoví jednoznačně: "Je to válka obranná." Ostatně v citovaném Klubu Netopýr Arnošt Lustig hovořil o hlubinně zraněných Spojených státech po 11. září 2001: "Amerika se strašlivě změnila. Je jako tygr zahnaný v poušti nebo v džungli ke stěně a útočí na něj hyeny. A ten tygr se bude bránit tak, že to svět ještě neviděl."
|
ARNOŠT LUSTIG • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
