Jakešův prst nebo Bajkonur, i takové přezdívky si vysloužila žižkovská věž, postavená před 25 lety. Nepřehlédnutelná dominanta metropole podle americké televize CNN patří mezi nejošklivější stavby světa, jde však v mnoha směrech o jedinečnou konstrukci.
„Mahlerovy sady, Parukářka, Pankrácká pláň a Petřín. I tyhle lokality se ocitly ve druhé půlce 70. let ve hře, když se jednalo o umístění nového telekomunikačního centra,“ uvádí historici.
Původní vysílací centrum dosluhovalo na Petříně. Toto místo pro novostavbu preferovalo ministerstvo spojů, ale například i pražská Kovoslužba. Ta argumentovala, že Pražané mají tímto směrem natočené antény svých televizorů a bylo by je třeba složitě přeinstalovávat.
Variantu Petřína však rozhodně zamítli památkáři. Musela by zde totiž stát věž vysoká 160 metrů. Výška stavby nad terénem byla důležitá kvůli pokrytí města televizním signálem. Platila zásada, čím nižší kopec, tím vyšší věž.
Proto by umístění telekomunikační základny například u Nuselského mostu vyžadovalo podle odborníků až 300 metrů vysokou konstrukci. Stavba na vrchu sv. Kříže, na Parukářce, nebyla možná kvůli nedalekému armádnímu odposlouchávacímu objektu a koridoru kbelského letiště.
Hledání vhodného místa pro nový vysílač trvalo až do první poloviny 80. let, než plánovači zvolili Mahlerovy sady na pomezí Žižkova a Vinohrad. Volba tohoto místa však vyvolala kritiku. V roce 1680, za hradbami tehdejších pražských měst, v této lokalitě vznikl morový hřbitov židovské komunity.
„Pohřbívalo se zde i v době další morové epidemie ve druhém desetiletí 18. století a pravidelně pak od roku 1787 do roku 1890, kdy začal platit zákaz pohřbívání uvnitř měst,“ uvedl historik Arno Pařík.
Na zdejším žižkovském hřbitově nalezly místo posledního odpočinku i významné osobnosti pražské židovské obce, například vrchní rabín Ezechiel Landau nebo historik David Podiebrad.
Hřbitov zabíral celý prostor mezi nynější Ondříčkovou a Fibichovou ulicí. Po druhé světové válce však tento areál chátral. Padlo proto rozhodnutí pozměnit ho na park.
Lokalita první zásah zažila na přelomu 50. a 60. let. Tehdy místo větší části hřbitovního areálu vznikly nynější Mahlerovy sady. Podle pamětníků však tento zásah ve srovnání se stavbou žižkovské věže proběhl ohleduplně. Zbývající část hřbitova od sadů oddělila zeď.
Nejen volba místa, ale i konečného projektu věže nebyla jednoduchou záležitostí. „Estetická stránka nebyla pro tehdejší zadavatele prakticky vůbec důležitá. Brali to jen jako slupku pro mnohem důležitější techniku a nutili nás do obyčejného železobetonového komína s kabinou,“ uvedl architekt Václav Aulický.
|
Ten spolu se spolupracovníky Jiřím Kozákem a Alexem Bémem vypracoval dvě desítky návrhů. Ve hře byl například tvar hyperboloidu, podle dalšího návrhu věž mohla vypadat jako „jehla s nabodnutým jablkem“.
Z návrhů, které autorský tým připravil, vítězně vyšel projekt připomínající raketu nachystanou v odpalovacím stanovišti ke startu. Šlo ve své kategorii o unikátní stavbu, která neměla ve světě obdoby.
Půdorysně žižkovská věž vycházela z trojúhelníku, v jehož rozích vyrůstají ocelové sloupy. Z hlavního tubusu vychází i nejvyšší nástavec antény. Třístožárová konstrukce navíc znamenala i vyšší životnost a aerodynamickou odolnost. Komplikovaný tvar a kabiny na „raketě“ také „rozbíjely“ siluetu novostavby. Tím je na pohled přijatelnější než monolit.
Konstrukci tubusů věže vytvořila dvojitá ocelová stěna vyplněná betonem. I to představovalo ve své době unikátní technologii. Výkyvy věže korigují speciální kyvadla uvnitř konstrukce.
Mimina na věži
Stavět se začalo na podzim 1985, do předjaří následujícího roku bagry hloubily základy konstrukce. Přitom podle pamětníků na nákladních autech končily také náhrobní kameny a další artefakty ze zrušeného židovského hřbitova. Náklaďáky je vyvážely na skládku do Malešic.
Po roce 1989 začala diskuse o provozu vysílače. Radikálové tehdy volali po odstranění rozestavěné věže. Strach měli lidé například z elektromagnetického záření.
„Výkon vysílače je hluboko pod přísnými hygienickými limity,“ uklidnili tehdy hygienici veřejnost. Na jaře 1991 se rozeběhl zkušební provoz a 17. února 1992 se vysílač otevřel pro veřejnost.
Lidem věž slouží i jako restaurace a hotel s jediným apartmá s výhledem až na 100 kilometrů. Konstrukce posloužila i jako svébytná výstavní plocha pro instalaci Miminek, skulptur Davida Černého.
Podívejte se na instalaci Miminek na věž:
18. července 2014 |
