Normálně, budíčkem v pět ráno, začal pro sedmadvacetiletého Ladislava Hojera čtvrtek 7. srpna 1986. Místo snídaně mu však dozorci nasadili „medvěda“, poutací pás, a eskortovali do suterénu pankrácké věznice.
Lékař konstatoval, že Hojer je schopen exekuce. Katovi pomocníci mu utáhli oprátku, pod vrahem se vzápětí otevřelo propadliště v popravčí místnosti. O dva dny později noviny vydaly stručnou zprávu „Trest smrti vykonán“.
„Připadal mi jako mentálně zaostalý, debil. Bez peněz, hladový, zanedbaný,“ popsala Hojera kolegyně ze sklenářské dílny Dagmar Kocková.
Láďa jim však v zimě 1982 připravil ohromné překvapení. Místo u ponku 11. února usedl v kanceláři „vyšetřovačky“ městské správy Veřejné bezpečnosti v Konviktské ulici. Nešlo o prkotinu, ale o sexuálně motivovanou vraždu.
Hojerovi v noci 3. října 1981 zkřížila v Motole u Plzeňské ulice cestu padesátiletá Anna Š., vracející se z koncertu v Rudolfinu. Okolo krku jí utáhl punčochu, zardousil ji, zneužil a okradl o pět stovek. Hojer se poté kamarádům chlubil znalostí detailů vraždy. Jenže také spával u známého, když předstíral strach z motolského zabijáka. I tyhle informace kriminalisty vedly k jeho dopadení.
„Vypovídal nesmírně pomalu, často i s pomlkami prostřídanými tikavým mrkáním víčky, škubáním a třesem hlavy,“ vzpomínal vyšetřovatel major Jiří Markovič. Hojer k němu časem získal vztah tak trochu jako k náhradnímu otci. Hovořil dobrovolně a ochotně. „Uvažoval jsem, že pokud okolo půjde samotná žena, přemluvím ji, aby se mnou měla pohlavní styk. Jak, to jsem nevěděl,“ diktoval do záznamu.
Přemlouvání vyřešil tak, že Anně Š. přiložil ke krku ostře nabroušený nůž a odvlekl ji z chodníku. „Pořád sebou házela, tak jsem ji přidusil. Bál jsem se, aby mě nepoznala,“ přiznal. Kriminalisté mohli slavit, měli vraha, doznání i důkazy.
Případ Ladislava Hojera
|
Hojer však měl pro vyšetřovatele nachystáno překvapení. Po pár týdnech ve vazbě začal „sypat“ doznání k dalším vraždám. Na podzim 1978 se Hojer rozhodl poznávat „krásy vlasti“ a vyrazil na sever Čech. V noci na 2. listopadu v Děčíně uškrtil a zneužil Evu R. vracející se z kina.
Kanibalská hostina
V únoru 1980 si udělal vycházku z posádky v Liptovském Mikuláši, kde „kroutil“ vojnu. Vyrazil do Prahy, tady se však moc nezdržel. Potloukal se městem, pak šel na nádraží Praha-střed, kde nasedl do rychlíku do Ústí nad Labem. Vytipoval si medičku Ivonu S.
„Sledoval jsem ji půl hodiny,“ přiznal. Když šla na WC, vymáčkl zámek a vnikl za ní. V kabince ji uškrtil šálou a pokusil znásilnit. „Zkuste to, když vlak tak hází,“ komentoval nedokonaný sexuální atak. Doznal i vraždu neznámé ženy u ružínské přehrady na východním Slovensku v srpnu 1980. „Musí mít pěknou kostru, na nějakou babičku bych nevlezl,“ řekl k výběru obětí.
Doznal se i k brněnské vraždě studentky Ivany M. v Brně v lednu 1981. Hojer se zde proměnil v českého Hannibala Lectera.
„Mám strach to říci,“ pravil s očima k podlaze vyšetřovatelům. Oběti odřízl ňadra a pohlaví. Doma se s tím ukájel. „Pak jsem to uvařil ve slané vodě a jedl s pálivou hořčicí a křenem,“ popsal. Za každou z vražd, k nimž se doznal, hrozil provaz. Pomoci mu mohli jen psychiatři a psychologové, pokud by diagnostikovali duševní chorobu.
Hepnarová, Zelenka, Fikáčková. Čtěte příběhy nejbestiálnějších českých vrahů |
Hojer opakovaně putoval na vyšetřovací oddělení. „I mezi defektními pachateli je nápadný svou dobrou náladou,“ konstatovala ošetřující lékařka. Zabijáka nepouštěla ani velká žravost. „Jde o primitivní osobnost, asociální, se schizoidními rysy, agresivní. Bez soucitu a výčitek,“ uvedli psychiatři Karel Hynek a Pavel Zemek.
Ve vztahu k opačnému pohlaví u Hojera konstatovali nejvážnější deviaci, nekrosadismus. Za své jednání byl s jistými výhradami odpovědný. „Pro každého přijede dřevěný penál,“ poznamenal Hojer.
Před procesem se jeho postoj měnil. „Mám strach ze soudu, z trestu. Mám strach ze všeho,“ napsal vyšetřovateli. Městský soud v Praze ho odsoudil k absolutnímu trestu. Ten schválil Nejvyšší soud český i federální. „Vidím, že řetěz vražd není ukončen,“ naznačoval další doznání, marně.
Na jaře 1986 putoval na zvláštní oddělení pankrácké věznice, do čekárny na smrt. „Tady měl strach každý,“ komentoval to psycholog Jaroslav Soukup.
