„První trasa byla vyznačena červenou. Značky byly ve srovnání s dnešními neobyčejně velkého formátu s prostředním pestrým pásem 10 cm širokým a s krajními bílými pásy šířky 4 cm,“ popsal tehdejší novinku Vratislav Chvátal, předseda Klubu českých turistů (KČT).
Pražany to v 80. letech 19. století táhlo ven, do lesů a k vodě, vskutku mocně. Odpolední výlety pouze za „hradby“ metropole do sadů a parků, například na Grébovku anebo o kus dál, do Divoké Šárky či lázní ve Velké Chuchli, přestávaly náročným poutníkům dostačovat, ti chtěli objevovat svět.
Měli více volna a platy jim umožnily koupit si i lístek na vlak nebo na parník a vyrazit na celodenní výlet do takřka panenské přírody pár kilometrů od města. Ideální cíl představovalo například okolí Davle a Štěchovic.
V sezoně sem od Palackého mostu v centru hlavního města mířily dýmající koráby Pražské paroplavební společnosti. Hlad po cestování a poznávání neunikl ani kroužku vlastenců okolo Vojty Náprstka, architekta Vratislava Pasovského, žurnalisty Viléma Kurze a dalších známých osobností. V podunajské monarchii tehdy vznikaly národní turistické spolky a Češi nemohli zůstat pozadu. Roku 1888 se zrodil Klub českých turistů s Náprstkem v čele a od počátku vyvíjel nebývalou aktivitu. Turistické značení bylo jednou z činností stejně jako například výstavba turistických ubytoven.
Socha sv. Jana Nepomuckého dala lokalitě jméno, dnes je přesunuta na nové místo u Třebenic pod hrází Slap.
Svatojánské proudy jižně od Prahy se svou atraktivitou přímo nabízely. „Vltava jest sevřena až na 30 metrů šířky v délce devíti kilometrů, vine se mezi sráznými skalami,“ uvádí místopis vltavského povodí z 80. let 19. století. V popisu kaňonu autor neopomněl ani proslulé slapy a skaliska, které zde na voraře a další národ od vody číhaly – U Roháče, Bílá skála, Strejčky a další.
S koněm proti proudu
Turisté měnili podobu Štěchovic, tiché obce v politickém okrese Smíchovském. Než ke břehu přirazily první parníky s poutníky z Prahy, náležely k největším pozoruhodnostem obce jižně od Prahy mlýny v údolí Kocáby a stoupy na hrubý trhací prach. Tento průmysl ale turistům nestačil a štěchovičtí živnostníci se ochotně přizpůsobili poptávce. „Štěchovice v dobrém hostinci poskytují stravu jednotlivcům i nocleh. Jest zde i pivovár,“ lákal do Štěchovic před 130 lety Řivnáčův průvodce po Království českém, proslulý dobový bedekr.
Přenocování vyšlo tou dobou na 50 až 60 krejcarů za noc, pokud se cestovatel posílil i večeří prolitou řízným ležákem, zaplatil okolo 1,5 zlatky. Kvalifikovaný dělník tehdy bral průměrně 1 200 korun ročně, výše postavený úředník, například rada zemského místodržitelství, zhruba desetinásobek.
Turistům lačnícím po zážitcích se po zakotvení lodi ve Štěchovicích nabízelo několik variant, jak si důkladně užít výletu. Nejjednodušší bylo vyrazit dál parníkem proti proudu řeky. Jenže tuto zábavu paroplavební společnost poskytovala jen při zvláštních příležitostech. Šlo si však najmout i loď zapřaženou za koně, která pramici vyvlekla proti vltavskému proudu k soše sv. Jana Nepomuckého, patrona vorařů, jež tomuto úseku řeky dala jméno už roku 1722.
Opravdový turista, vyzbrojený podle rad bedekru přesnídávkou, pevnou obuví a holí kovem vytuženou, se však ze Štěchovic proti proudu Vltavy ke Svatojánským proudům vydal pěšky po „červené“. Cesta k Třebenicím trvala podle průvodce v průměru hodinu a čtvrt.
Následující program záležel opět na chuti poutníkově. Nezapomenutelný zážitek slibovala cesta lodicí po proudu řeky zpět do Štěchovic. „Vycvičený lodník, jemuž jsme se svěřili, vede nás šumícími proudy, vůkol v dramatické proměně letí kol nás tu skalní, tu lesní partie, až ocitli jsme se rázem zpět ve Štěchovicích,“ líčil dramatické splutí Svatojánských proudů František Řivnáč v již zmiňovaném průvodci.
Od Vltavy na Brdy
Tvůrce oblíbeného bedekru však čtenáři radil, aby se nespokojil jen s výšlapem podél Svatojánských proudů. Od Štěchovic doporučoval cestovatelům další výlet k hřebenům Brd. „Dobrému chodci k Mníšku cesta trvá tři hodiny,“ vypočetl průvodce. Z města na úpatí Brd poté radil poznávací cestu k poutnímu místu na Skalce a odtud do Řevnic na nádraží. „Poslední vlak odtud na Prahu drahou Františka Josefa po osmé hodině večerní odjíždí,“ upozornil bedekr.
KČT v roce 1889 vyznačil i další stezku krásným kusem středočeské přírody, na Skalku a památeční hrad Karlštejn, který tehdy procházel rekonstrukcí pod vedením architekta Josefa Mockera. „Hrad Karlův Týn sám o sobě pak již jest svou rozlohou, stavitelským důmyslem a zachovalostí perlou české země, kteréž ani daleko za hranicemi rovné není,“ napsal nadšeně architekt Vratislav Pasovský.
Bedekr na prohlídku hradu doporučuje půl dne a nezapomíná ani na potřebné občerstvení. „Poblíž nádraží karlštejnského nachází se znamenitý hostinec,“ doporučuje nezbytný rádce. Celodenní výlet na Karlštejn František Řivnáč doporučoval pouze v případě, že cestovatel navštíví také nedalekou poustevnu sv. Ivana ve Svatém Janu pod Skalou.
Aktivní KČT během roku 1889 vyznačil 55,5 kilometru turistických tras. Pohodlné a přehledné značení u nás funguje dodnes, zahrnuje okolo 42 tisíc kilometrů barevně odlišených cest.
Z premiérově značené trasy v současnosti zbyl pouze fragment v délce okolo tří kilometrů, původní začátek a konec stezky zaplavila voda. V roce 1957 stavbaři dokončili hráz Slapské přehrady, o několik let dříve níže po proudu vznikla Štěchovická nádrž.
