Podoby bídy, v níž živořili pražští chudí a bezmocní, představuje výstava v rozmezí od éry vlády císaře Josefa II. do roku 1948. Nejde o náhodně zvolená data. Smršť reforem osvíceného císaře a nekorunovaného českého krále Josefa II., který do čela podunajské monarchie nastoupil na počátku 80. let 18. století, zahrnovala i otázky péče o lidi na sociálním dně.
„Mnohé mechanismy chudinské péče, které byly tehdy zavedeny, fungovaly až do 20. století. V roce 1948 nastoupil komunistický režim, který společnost nivelizoval, usiloval o setření rozdílů mezi lidmi,“ vysvětlila autorka výstavy Jana Viktorínová.
Sehnat zaměstnání nebylo jednoduché zvlášť v době krize. Vítána byla každá práce.
Na cestu za odvrácenou stranou staré královské i republikánské metropole Čech zvou pozoruhodné fotografie i tisky. „Snímky dokumentují každodenní starost nejchudších vrstev o jejich skromné živobytí. Unikátní obrázky zachycují místa, která chudí obývali,“ uvedla Olga Šámalová, náměstkyně ředitelky Muzea hlavního města Prahy (MHlMP).
Expozice nabízí pohled též na to, jak se s touto palčivou problematikou potýkaly tehdejší státní či obecní úřady.
Cesta za pražskou bídou
Takzvaná V. čtvrť neboli ghetto Josefov, Rafanda, Černá Indie, Vápenka a další lokality se v 19. století a první třetině 20. století staly nejproslulejšími útočišti pražské chudiny.
Do románů, například Meyrinkova Golema, vstoupila V. čtvrť rozkládající se okolo dnešní noblesní Pařížské třídy.
Městský fyzik (hygienik) upozornil mimo jiné na to, že v letech 1885 až 1895 dosahovala úmrtnost v Josefově 30,61 procenta, zatímco na Dolním Novém Městě pouhých 13,05 procenta. Na jednom hektaru se v Josefově tísnilo v průměru 1 821,8 obyvatele, na Novém Městě na stejné ploše žilo 644,1 obyvatele a v dělnických Holešovicích-Bubnech 427,5. Podíl přelidněných bytů v Josefově dosahoval 28 procent, v dalších čtvrtích královské Prahy na konci 19. století 10 procent. V. čtvrť byla brutálně asanovaná na konci 19. století.
Za pražskou bídouV hlavní budově Muzea hlavního města Prahy v ulici Na Florenci probíhají výstavy Chudá Praha (je plánována do 25. srpna 2019) a Dýmová hora (potrvá do 29. prosince letošního roku). Muzeum je otevřeno denně kromě pondělí. K výstavám je připravován doprovodný program, komentované prohlídky s autory, vycházky, lektorský program a na podzim se uskuteční konference na téma chudoba. 30,61 procenta – takovou úmrtnost vykazovala na konci 19. století nejproslulejší chudinská V. čtvrť neboli Josefov. Naopak na Dolním Novém Městě se jednalo o 13,05 procenta a například Staré Město hlásilo úmrtnost 18,13 procenta. |
Dalším útočištěm bědných bývala na přelomu 19. a 20. století branická vápenka. Lidé zde žili ve skále a ve starých pecích na pálení vápna. „Jsou to otvory dva metry vysoké, přes metr široké a přibližně stejně tak hluboké,“ popisoval žurnalista Karel Kukla místa, kde živořily rodiny s malými dětmi a kam se stahovali i pasáci, prostitutky a další příslušníci „bahna Prahy“.
Lidé žili ve 20. a 30. letech i v barákových a vagonových koloniích jako Černá Indie a Čína ve Vysočanech i u Židovských pecí a nedalekých Olšanských hřbitovů. Z podobných nouzových čtvrtí proslula osada Na Rafandě na Bohdalci. „Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky,“ popsal vznik Rafandy Karel Čapek.
Ženy, které padly na úplné dno, končívaly v Červeném domě, zařízení pro padlé dívky na Karlově. Tamtéž se nalézala i poradna zachráněných sebevrahů. Vyvržení končili v Podskalí ve „Fišpace“, věznici pro tuláky a jiné lehčí delikventy. Poslední štaci představoval žalář Zemského soudu na Pankráci a jeho hřbitov zavržených v Krči.
Cesta ke sběračům kovů
Druhá z výstav, Dýmová hora, nabízí pohled na sociální dno a bezdomovectví v současnosti. „Jak žijí lidé bez domova v Praze dnes? Odpovědí na tyto otázky se zabývá výstava Dýmová hora, kterou připravil současný umělec EPOS 257,“ přiblížila akci Martina Hofmanová z MHlMP.
Dýmovou horu představil její tvůrce na podkladě fotografií či filmů. „Jejich prostřednictvím zachycuje historii zaniklé bezdomovecké komunity v Praze na Třebešíně, a to včetně subjektivní roviny legend a mýtů, které se k tomuto místu vážou,“ uvedl autor výstavy. Dýmová hora se místu nedaleko žižkovského nákladového nádraží přezdívalo pro způsob obživy obyvatel, hlavně sběru barevných kovů a pálení izolace kabelů.
„Bylo těžké výstavu vymyslet tak, aby se lidem neublížilo, aby se neprozradilo, kde žijí, protože nestojí o to, aby za nimi někdo chodil, a taky aby byla zachována jejich důstojnost, což je jedna z mála věcí, kterou mají,“ uvedl EPOS 257.
