„Když jsme si s dětma hráli v zákopech před bytovkama, tak kluci pořád říkali: ‚Ty kur.., ty kur.., ty kur...‘ Já jsem to slovo předtím v životě neslyšela, ale strašně se mi líbilo. Takže, když na mě babička zavolala: ‚Večeře, Helenko‘, tak jsem řekla: ‚Děkuji, ještě nemám hlad, ty kurvo.‘ Babička strašně prudce zabouchla okno a všecky paní před bytovkama se strašně smály. A já jsem měla doma velkou nepříjemnost,“ vzpomíná Helenka Součková, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně. A publikum řičí.
Fotogalerie |
Hra Hrdý Budžes, která je dramatizací knihy příbramské spisovatelky Ireny Douskové, má za sebou teprve půl hodiny. Někteří diváci dávno pláčou smíchy. A to se Hrdý Budžes vrací na pódia divadel po celé zemi už od 7. listopadu 2002, kdy měl v Příbrami premiéru. To z něj dělá fenomén.
„V Česku se hry uvádějí většinou tak tři čtyři roky,“ upozorňuje divadelní kritik Petr Feyfar. To potvrzuje i Zuzana Jindrová z Divadelního ústavu. „V rámci české činohry jde dost možná o vůbec nejúspěšnější představení,“ říká.
Jak dodává – na taneční Kouzelný cirkus pražské Laterny magiky s více než pěti tisíci repríz mají ještě Helenka a Budžes co dohánět.
Kouzelný cirkus se hraje již od roku 1977 a je nejúspěšnější inscenací české historie. Srovnání se nabízí i s dalšími hity na českém divadle - Sluha dvou pánů, který se v Národním divadle hraje už od roku 1994, či Brouk v hlavě Divadla na Vinohradech, který se derniéry dočká letos, dvacet let od uvedení.
Mimořádně úspěšný je i Caveman v režii Patrika Hartla. Oproti zmíněným představením je však pouze Hrdý Budžes ryze domácí hrou s domácím tématem. V tažení českými divadly nepolevuje ani takřka 14 let od uvedení. V poslední době se hraje zhruba padesátkrát ročně a pravidelně je vyprodáno. Beznadějně.
„Představení stojí na Hrzánové“
Odborníci se shodují, že oblibě Hrdého Budžese přispívá herecké mistrovství Barbory Hrzánové, která za ztvárnění Helenky dostala v roce 2003 i Cenu Thálie. „Na ní to představení stojí. Dnes už by to nemohl hrát nikdo jiný,“ zdůrazňuje Feyfar.
„Je to vděčná komedie těžící z retronálady, která u nás kolem přelomu tisíciletí vrcholila. Na podobné vlně se svezly – či ji pomáhaly vytvořit – například Hřebejkovy filmy Pelíšky či Pupendo zhruba ze stejné doby, kdy byl Hrdý Budžes nastudován. To by však samozřejmě na představení hrající se už čtrnáct let nestačilo, diváky zaujal ikonický výkon Báry Hrzánové,“ doplňuje divadelní publicista MF DNES Tomáš Šťástka.
Oblíbené hlášky ze hryUž je to zase tady. Na tělák budeme chodit ven. V tričku, ve kterým je břicho vidět ze všech stran. „Včera nesmírně byl důležitej den. Včera jsem ve školním rozhlase slyšela krásnou básničku o jednom pánovi. Jmenoval se Hrdý Budžes, byl velice statečnej a vytrval, i když měl všelijaký potíže.“ „Pak jsem taky přemejšlela, jestli ta paní učitelka Koláčková je taky proletářka nebo komunistka. Asi jo, když je tak blbá." „Sníh můžu, ten není vůbec žádnej sladkej!“ „Ježíšek není, dárky kupujem, dostala jsem stovku.“ |
Helenka Součková se od té doby na divadlo vrací i v dalších představeních. Pokračování Hrdého Budžese nazvané Oněgin byl Rusák uvádí od roku 2008 Divadlo v Dlouhé, Helenku zde hraje Lenka Veliká. Před čtyřmi lety trilogii o Součkové uzavřel kus Darda v Divadle Na Jezerce, kde se opět objevila Hrzánová. S Helenkou se loučit nechce.
„Každé představení je pro mě vřelou rodinnou slavností. Tuhle jsem se po představení v šatně podívala do zrcadla a s leknutím ze mne vypadlo: ‚Jak dlouho ještě budu moci Helenku hrát?‘ Milovaná kolegyně Jarmila Vlčková nezaváhala ani vteřinu: ‚Do smrti, Barunko, do smrti!‘“ říká Hrzánová.
Přitom nechybělo moc, aby Helenka zůstala jen na stránkách knih Ireny Douskové. Ta první nabídku příbramského divadla na dramatizaci Budžese odmítla. „Po letech to zkusili znovu a já souhlasila. Hned jsem navrhla, že to bude hrát Bára,“ vzpomíná Dousková. Budžese od té doby viděla asi pětkrát. Na pocity před premiérou si pamatuje dodnes.
„Věřila jsem od první čtené zkoušky, že by to mohlo dobře dopadnout, ale měla jsem strašnou trému,“ říká spisovatelka, která vedle komediální prózy vydala nedávno i knížku poezie. „A stejně se dočtu, že Budžes píše básně. Díky Budžesovi se ke mně spousta lidí pročte, tak bych byla nevděčná, kdybych se zlobila. Občas mě to ale trochu namíchne,“ vypráví. V Budžesovi zhodnotila vzpomínky na dětství na Příbramsku 70. a 80. let, realitu však upravovala a cizelovala takovým způsobem, aby zapadla do příběhu.
Werich, Cimrman i Shakespeare
Diváci se na Budžese vracejí a hru svou živelností přetvářejí. „Zdá se mi, že je to dnes víc legrační než na počátku. Herci trochu zdivočeli díky spolupráci s publikem,“ zamýšlí se Dousková nad tím, jak se hra proměnila. To vnímá i Barbora Hrzánová.
„Publikum je partner, další hráč představení. Příběh Helenky je natolik silný, že nepodléhá náladám a trendům ve společnosti. Publikum chce příběh, chce se s někým ztotožnit, zasmát, dojmout, poplakat si. A pokud možno za cenu jedné vstupenky, v rámci jednoho večera. Když to dokážeme naplnit, jsem spokojená,“ říká.
Podle divadelního kritika Petra Feyfara lze ve vztahu k publiku vidět paralelu s českými divadelními legendami. „Budžese lze s nadsázkou přirovnat k Cimrmanovi či Voskovcovu a Werichovu Caesarovi, taky se tam chodilo na hlášky,“ srovnává. „Osloví intelektuála i nedivadelníka. Podobně to měl i Shakespeare. Na něj chodila královna i prostý dav,“ dodává s úsměvem.
Podívejte se, jak se slavila v Příbrami loni šestistá repríza:
