Ten starý, vybydlený vršovický činžák kousek od nádraží byl zralý na pořádnou rekonstrukci, anebo spíš rovnou na odstřel. Na podzim 1992 se stal místem činu. V jeho sklepě za hromadami odpadu našli dělníci tělo malého chlapce s bodnou ránou v hrudi.
„Poloha těla svědčila o sexuálním motivu vraždy,“ vzpomínal bývalý výjezdový lékař, plukovník Karel Vomáčka. Pražská mordparta záhy hocha identifikovala, desetiletého Filipa pohřešoval tatínek. Den předtím, odpoledne 9. října, totiž zmizel z parku, kde si hrál.
Soudní lékaři potvrdili sexuální motiv vraždy. A také jednu neobvyklou věc. Chlapec měl v krvi alkohol. V hledáčku kriminálky se tehdy ocitli „obvyklí podezřelí“. Tedy sexuální devianti se záznamy v trestním rejstříku či obsáhlým chorobopisem z psychiatrických léčeben.
K výslechu putoval také muž, který si odpykal deset let za vraždu Filipovy matky. Když zabil ji, proč by se nemohl mstít také dítěti? Jistou logiku tento předpoklad měl. Jenže měl dokonalé alibi, a tak prověřovacím sítem propadl. Vyšetřování po pár týdnech směřovalo do ztracena. Vypadalo to, že případ skončí coby „pomníček“.
Podivný chlápek s kočárkem
V prosinci 1992 měli napilno policisté na opačném konci republiky. V Brně v úterý 1. prosince zoufalá maminka pohřešovala osmnáctiměsíčního chlapečka. Tomáška nechala v kočárku před obchodem jako tolikrát předtím. Jenže tentokrát chlapec zmizel.
Popis zmizelého dítěte měli všichni policisté v Brně. Chlapce jeho anděl strážný neopustil. „Ten ošuntělý chlápek mi k tomu nablýskanému kočárku vůbec nesedl,“ uvedl do protokolu svědek. Ten proto na podivného muže upozornil policisty. A ti drobného chlapíka záhy dopadli.
Zatímco nezraněné dítě předali matce, běžel první výslech. S únoscem Ervínem Bobkem to měli policisté těžké. Inteligenci měl v pásmu hlubokého podprůměru. Psychologové hodnotu jeho IQ „ocenili“ číslem 73. A vyjadřování podle toho vypadalo. „Neublížil bych mu. Mám malého šulína,“ znělo jedno z jeho vyjádření. Jenže pak Bobek „pustil“ jednu zajímavou věc.
Začal vyprávět o svém výletu do Prahy. Tam kdesi v parku potkal chlapce, jehož vylákal do sklepa. „Dal jsem mu čučo. Měl potom takové červené tváře,“ rozpovídal se Bobek. A hned poté se doznal k vraždě. „Začal jsem ho osahávat. On křičel. Tak jsem ho bodl. Do hrudníku. Aby mi neutekl,“ diktoval své doznání.
Nůž pak zahodil do koše a z metropole hned zmizel. Nebýt doznání, měl slušnou šanci spravedlnosti uniknout. Neměl totiž žádný vztah k oběti ani místu činu. V Praze se ocitl náhodou. Měl sice za sebou pět trestů, ovšem za zlodějiny. Takže se mezi prověřované devianty ani nedostal.
Bobek se vzápětí po doznání stěhoval. Pobyt v bohunické věznici vyměnil za celu na pražské Pankráci. Tam ho mimo jiné čekali znalci, psychiatři, psychologové a sexuologové. Měli s ním dost práce. Například při faloplesmatografickém vyšetření, jež mělo pomoci definovat jeho deviaci, se záznamové zařízení ani nehnulo.
Což u tohoto typu expertizy bývá neobvyklé. Nebylo to však tím, že by Bobek vynalezl metodu, jak znalce přelstít. Silně krátkozraký deviant totiž ve vazbě přišel o brýle a ani neviděl na testovací monitor. Proto také přístroj nemohl zaznamenat jeho reakce. Ovšem při jeho inteligenci jej vůbec nenapadlo, že by o tomto zádrhelu měl znalcům říci a požádat o nové brýle.
Boj o doznání a trest
„Za své činy je odpovědný,“ shodli se znalci, a tak Bobek putoval před senát doktora Horkého u pražského městského soudu. Filípkův otec tam poprvé uviděl muže, který mu vzal syna. Eskorta drobného muže v plandající bílé košili a tesilových kalhotách přivedla do rohové jednací síně ve třetím patře justiční budovy.
Jeho obhajoba tehdy statečně bojovala. Problémem pro ni však bylo Bobkovo doznání. Bobek se tedy vytasil s tím, že k němu byl v Brně policií donucen. Do svědecké ohrádky tak museli brněnští vyšetřovatelé.
Obhajobě to však moc nepomohlo. Místo robustního detektiva s brunátnou tváří, který by vypadal, že Bobkovi skutečně mohl „sáhnout na kostru“, svědčila drobná vyšetřovatelka, které se Bobek doznal. I proto tahle námitka padla. Obžaloba ovšem neměla jen doznání, ale také třeba biologické stopy či mikrostopy, vlákna z Bobkovy bundy. Řetězec důkazů byl důkladně uzavřený.
Podle toho také vypadal i trest, 25 roků ve věznici s nejpřísnějším režimem. To bylo překvapení i pro znalé soudničkáře v jednací síni. Senát doktora Horkého totiž takové vysoké tresty v hrdelních kauzách nevynášel často. Obhajoba podala odvolání a u Vrchního soudu v Praze uspěla. Trest snížili o pět let.
„Ve vězení to mám rád. Jsem tam za holku. A ostatní uspokojuji,“ konstatoval Bobek. Svůj trest si odpykal.
