Pravidelné údery beranů jsou jako kulisa z historického filmu, jenže toto je dnešní realita a výrobky odsud míří do nejmodernějších strojů a zařízení. „Jsme mladá dvacetiletá firma se stošedesátiletou tradicí,“ říká s nadsázkou a odkazem na škodováckou historii generální ředitel společnosti CPF Vladimír Rada, který polorozpadlý závod odkoupil s jedním českým a dvěma americkými společníky právě před dvaceti lety.
Postupně změnili výrobní sortiment, zákazníky, investovali stovky milionů a podniku se daří. Právě Rada stál nějakou dobu za časů Lubomíra Soudka v čele Škody Steel, která vznikla po roce 1990 spojením škodováckých hutí a kováren.
Po krachu Soudkova impéria pracoval nějaký čas v Americe i Velké Británii a větší díl metalurgického konglomerátu mezitím odkoupili Rusové.
Do Malé kovárny nechtěl dát ani korunu
„Já jsem privatizátor století,“ směje se Vladimír Rada. „Jako šéf Škody Steel jsem do Malé kovárny nechtěl dát ani korunu, podle mě byla na odpis. Starali jsme se nanejvýš, aby nespadla. A po létech jsme rozhodli právě tuhle výrobu koupit. Když jsem po podpisu smlouvy do těch trosek přišel, zeptal se mě váš někdejší kolega z MF DNES, jestli si fakt myslím, že jsem udělal dobře…“ Dodnes si ten okamžik pamatuje, ale teď už ví, že to chyba nebyla.
Zatímco Rusové přivedli skutečné srdce plzeňské strojírenské chlouby na mizinu, v Malé kovárně se s horkým kovem pracuje dál. Vyrábí se tu ojnice pro velké dieselové motory, které pomáhají vyrábět elektřinu. Asi třetinový podíl výroby CPF tvoří také lopatky pro parní turbíny. A v posledních deseti letech získala firma také zakázky pro obranný průmysl. Dodává kola pro pásová vozidla.
„Od roku 2015 už jsme jich vyrobili 48 tisíc pro všechnu možnou bojovou techniku. Tuto výrobu jsme začali vyvíjet už v roce 2008, pak se to na několik let zastavilo. Ale v posledních letech se zájem opět zvedal a s válkou na Ukrajině tahle produkce dostala nový impuls. Dodáváme do celé Evropy, poptávka roste třeba z Polska, které je jedním z největších výrobců této techniky,“ vysvětluje Rada.
Zakázky pro obranný průmysl
CPF nyní figuruje mezi desítkami tuzemských firem, které by v rámci takzvaných offsetů měly dodávat švédskému vítězi zakázky na obrněné transportéry pro Armádu ČR. Jde o více než dvě stovky kusů bojové techniky, na jeden transportér je zapotřebí osmadvacet kusů kol vykovaných z hliníku. CPF na této produkci už léta spolupracuje s nizozemskou firmou.
Kromě oceli tvoří asi 35 % výroby hliník, v CPF umí kovat slitiny s vysokým podílem niklu nebo titanu na lopatky v turbínách. Dodávky pro energetiku, především lopatky pro parní turbíny, míří nejčastěji do Nizozemska, před ruskou agresí byla významným odběratelem Ukrajina. „Ale je zajímavé a nečekané, že nás opět kontaktují ukrajinské firmy z energetického sektoru. Chtějí speciální lopatky, tělesa ventilů a další věci. Oni to vlastně donedávna brali z Ruska, ale teď je konec a hledají nové dodavatele,“ líčí generální ředitel.
Ukrajina je samostatná kapitola. Kdysi to byl pro CPF dokonce největší zákazník. „Loni jsme tam dodávali asi za 30 milionů korun lopatky pro parní turbíny. Už to bylo vyrobené, a najednou začala válka. V duchu už jsem to odepisoval. Spíš jsme s nimi komunikovali o tom, ať přijedou, jestli potřebují, že jim tady zařídíme existenci. Oni jsou to dneska naši známí, se kterými spolupracujeme 15 let. Tehdy nám řekli, že není tak jednoduché všechno opustit. Že tam mají staré rodiče a tak. Zůstali tam všichni. A po nějaké odmlce se začali ozývat, koupili, co bylo vyrobené a něco jsme dělali ještě navíc. Teď se ozývají další, zatím je to jen poptávka, ale byly by to zajímavé zakázky,“ doufá Vladimír Rada.
Firma zažila za poslední dva roky dvě vlny zdražování energií, které hrají v její výrobě významnou roli. V obou případech se CPF řadou opatření nakonec dostala s energiemi na původních 13 % nákladů, ačkoli nejdřív tento podíl vyskočil třeba i na 21 %. Zvládnout to je hodně složité.
Naučili se nejít cestou co největších tržeb
„Něco se musí samozřejmě přenést na zákazníky, ti si ale nenechají líbit všechno. Museli jsme udělat technická a obchodní opatření. A to vše v balíku, bylo to několik desítek různých zásahů a přinesly postupný návrat k normálu. Ale stále žijeme v nějakém pocitu ohrožení. Museli jsme dost investovat – měli jsme strach, že třeba nebude plyn, tak jsme třeba nakoupili pece na indukční ohřev materiálu elektřinou místo plynových. Někde jsme zemní plyn nahradili propanovým ohřevem. Dělali jsme organizační opatření, aby se energie lépe využily a spoustu dalších věcí,“ vypočítává Rada.
Společnost za dvacet let existence zredukovala počet zaměstnanců o více než polovinu, ale se zbylými dosahuje dvou třetin obratu z nejlepších dob. Produktivita práce je trojnásobná, třikrát narostla také hrubá mzda. Vladimír Rada říká, že se naučili nejít cestou co největších tržeb, ale spíš hledat co největší ziskovost.
„Na začátku jsme měli přes 150 zákazníků, dnes je to kolem 50. O malou kusovou výrobu by zájem byl, ale zaplatit to nikdo nechce. Máme jasnou snahu po sériové výrobě. Takhle jsme firmu zeštíhlili a zefektivnili. My jsme nechtěli dělat levné výrobky. Všichni nám hrozili Čínou a Indií a mnozí tam taky odešli. Ale už jsou zpátky. Klíčové díly se zase berou z Evropy či Ameriky, protože s čínskými dodavateli je obtížná komunikace, dopravu na velké vzdálenosti provázejí problémy, a kvalita není taková, jakou zákazníci potřebují…“
Firma je dobrá a může žít, soudí majitel
Fungující kovárně v centru historického areálu Škody Plzeň teď devětašedesátiletý Vladimír Rada hledá nového vlastníka. Prodej vlastně připravuje už tři roky a podle jeho vyjádření je v pokročilém stadiu. Zájemce zatím tají, ale připouští, že jde o mezinárodní firmu z oblasti metalurgie a strojírenství.
„Potřebuje výkovky. Zapadli jsme jim výborně do portfolia a trhů, které obhospodařují. Být součástí silné internacionální skupiny by pro CPF znamenalo rozvoj a perspektivu. Mohlo by se masivněji investovat, společnost by to nakoplo. Firmu jsme převedli přes hospodářské krize, přes covid. Je dobrá a může žít,“ soudí majitel 60procentního podílu ve společnosti.
Doplňuje, že je na odchod zakladatelů připravený i management. „Mám svůj věk, chtěl jsem, aby firma vůbec nepoznala, kdyby se mi něco stalo. A už je to tak nastavené,“ uzavírá Vladimír Rada.
