Nevřeňský důl je z bezpečnostních důvodů veřejnosti uzavřený. Ovšem ti, kteří vědí, kde je vchod ukrytý, se do podzemí bez větších problémů dostanou.
„My bychom byli rádi, kdyby byl důl zpřístupněn,“ říká starostka obce Štěpánka Bejčková a dodává, že obec už k tomu podnikla první kroky.
Hlavním důvodem je zajištění bezpečnosti, lidé totiž důl navštěvují na vlastní pěst. Ráda by proto nastavila určitá pravidla.
„Navíc bychom rádi chránili samotné dílo. Někteří návštěvníci se uvnitř nechovají tak, jak by měli,“ doplňuje Bejčková. Na místě po nich zůstávají stěny postříkané černým sprejem, jindy odpadky.
Kilometr podzemních cestiček
Vstup do kaolinového dolu je poměrně nenápadný. Dostat se dovnitř je tou největší překážkou, i když nikterak zásadní. V zemi je zapuštěná betonová skruž vysoká dva a půl metru. Dolů sestoupíme pomocí stupů po obvodu. Poté je třeba prolézt betonovou rourou dlouhou nějakých pět metrů. Ti menší mají výhodu, mohou lézt po čtyřech, jinak je nutné se otvorem proplazit.
Vyšlapané schůdky nás dovedou do prostorných chodeb. V té největší se „strop“ nachází 18 metrů nad hlavami. Cestičky čítají dohromady možná až kilometr, mnohdy se musíme sehnout, do některých míst se dostaneme jen po čtyřech.
Těžilo se krátce, důl byl opakovaně na prodej
„Kaolinový důl byl v provozu jen v letech 1870 až 1897, zdejší kaolin nebyl moc kvalitní,“ vysvětluje Štefan Morávka z výzkumného centra NTC. Vytěžený materiál se používal k výrobě hrubšího porcelánu - především záchodových mís, umyvadel nebo žáruvzdorných, šamotových cihel. Na jemný porcelán se používal materiál spíše z oblasti Karlovarska.
Nevřeňský důl v době svého fungování několikrát změnil majitele. Těžbu započal podnikatel Schüss, poté naleziště přeprodal těžaři jménem Wimperger, ten zas panu Marcelovi, který důl v roce 1879 prodal panu Pinkasovi.
Posledním majitelem byl Leo Wedeles (později se přejmenoval na Wedel), který těžbu alespoň částečně mechanizoval. Vznikla široká transportní štola s dvojkolejnou úzkokolejkou. Vytěžený kaolin se odvážel ve vozících tažených parní lokomotivou.
I přes zvýšení produktivity se denně získaly jen dva až tři vozíky plaveného kaolinu, což nebylo mnoho. Když tedy Wedeles dostal nabídku začít s těžbou v nedalekých Ledcích, záhy Nevřeň opustil, pochopitelně i se všemi technologickými zařízeními.
Od roku 1897 byl důl opuštěný, v následujících desetiletích se několikrát objevil inzerát na jeho prodej. Existují také informace o několika provedených hlubinných sondách.
Sochy, plastiky z jílu a spousty nápisů
Do dnešního dne jsou na některých stěnách patrné známky po ručním kopání. Všimnout si můžete také černých skvrn u stropu. „To jsou stopy po očouzení karbidovými lampami, kterými si kopáči svítili. Těžilo se odshora,“ ukazuje Morávka na stěny. Na stropě jedné z chodeb je dochovaný hornický znak, doplněný nápisem D. J. 1891.
Při procházení dolem si často povšimneme odbočky, která končí závalem. Ten největší se dá překonat, je třeba se však sklonit a připravit se na to, že cestou dolů to asi bude trochu klouzat.
Za závalem se otevírá pohled do velké místnosti, zkrášlené různými lidskými výtvory. V jednom místě je vymodelovaný ležící pes, stěny zdobí plastiky z jílu. Tu je k vidění lidská maska, tu kachna, jinde zas rodinka nebo srdce. A také řada podpisů. Byli jsme tu, datum a podpis. Také názvy obcí a další vzkazy.
„Můžeme být odhadem 30 až 40 metrů hluboko,“ zamýšlí se Štefan Morávka a dodává, že tím, že jsme o něco níže než u vchodu, klesá mírně i teplota. I tak je tu ale velmi příjemně. Zatímco nahoře, tedy venku, rtuť teploměru klesla na 14 stupňů pod nulou, dole v podzemí se drží na příjemných osmi až deseti stupních.
Dvě hodiny strávené pod zemí uplynou velmi rychle, pomalu se musíme vrátit zpět. Čeká nás nejnáročnější část exkurze. Výstup nahoru.
