Podobně jako v jiných koncentračních táborech na konci války začala i v Buchenwaldu vězňům poslední cesta hrůzy a smrti. Esesmani hnali čtyři a půl tisíce mužů nejdříve na nádraží ve Weimaru. Vtěsnali je do otevřených nákladních vagonů, v nichž nebylo k hnutí.
Transport vyrazil 8. dubna 1945 a zamířil do Tachova, odkud vězni pokračovali pěšky do bavorského Flossenbürgu. Z těch, kteří v Tachově vystoupili z vlaku, jich pochod smrti přežila pouhá polovina. V Tachově pak zůstal největší masový hrob obětí nacismu na našem území.
Z posledních dvou vozů vlaku se stala pojízdná márnice, do níž se přesouvaly mrtvoly, těch však bylo příliš mnoho. Bezvládná těla tak končila někdy i podél trati nebo v narychlo vykopaných jámách; uvolňovalo se tím místo v dalších vozech, kam byli umisťováni mrtví.
Podle přeživšího Leopolda Pernici dostali vyčerpaní, hladoví a žízniví muži první jídlo – misku řídké polévky – až v Chomutově, kde vlak na delší dobu zastavil.
Transport dorazil 13. dubna do Plané u Mariánských Lázní, kde ho převzal strojvedoucí Hugo Lauber. Při pozdějším výslechu uvedl, že na každém vagonu střežili vězně dva esesmani, kteří je tloukli pažbami pušek nebo rovnou stříleli. Cílovou stanicí jízdy vlakem byl Tachov. Pojízdná márnice v té chvíli „skrývala“ čtyři sta mrtvých.
Odtud už muselo zbylých 1 500 až 2 tisíce zesláblých a na kost hubených mužů různých národností, mezi nimi Češi, Němci, Francouzi, Poláci a Židé, pokračovat pěšky do zhruba třicet kilometrů vzdáleného tábora Flossenbürg. Seřazeni do pětistupů se ve skupinách vydali na pochod smrti. Nikdo nesměl trpícím pomoci, jinak by zaplatil vlastním životem.
Než zástupy došly do sousední vesnice Studánka, strážci dvě stě vězňů postříleli a odklidili na nový židovský hřbitov v Tachově. Zde už leželo čtyři sta mrtvých lidí přivezených vlakem. Esesmani těla polili petrolejem, dehtem a několik dní je spalovali. Místo se tak stalo největším masovým hrobem obětí nacismu na našem území.
Leopoldu Pernicovi se vryla do paměti krutá vzpomínka. Stará žena ve Studánce spatřila vězně, vyšla z domu a v ruce držela chleba. Sotva však muž v pruhovaném mundúru vybočil z řady, dostal ránu do týlu. Stejně skončila stařenka.
Podle historika Jiřího Nenutila se pochod v této vsi zřejmě rozdělil. První trasa vedla přes vrch Rozsocha, druhá do Lesné přes Písařovu Vesci. Cestou Leopold Pernica zvedl sedmdesátiletého Poláka, který upadl, a spolu s dalším člověkem ho podpíral. Dostali se tak až na konec zástupu. Dozorce je okamžitě vyzval, aby cizince pustili. „Položili jsme ho a rychle jsme pokračovali v chůzi. Po několika krocích zazněl výstřel...“ vyprávěl.
Oddíl, jehož součástí byl právě Leopold Pernica, se dovlekl až na Starou Knížecí Huť. V močálu zarostlém trávou přenocovali. „Kolem tohoto místa vytvořili SS řetěz a vydali rozkaz lehnout. Kdo zvedne hlavu, bude zastřelen... Ráno jsem ze silnice viděl, jak se na bahnisku marně pokouší vstát několik desítek vězňů. SS je zastřelili,“ vylíčil.
Údajně ještě téhož dne v noci dorazila skupina do Flossenbürgu. Podle přeživšího Jana Titze stál u vstupu strážce a bil příchozí bičem.
Titz a další měli obrovské štěstí, cestou je totiž osvobodili Američané. Převezli je na zámek Stamsried, kde se o ně postarali.
Peklo však pokračovalo. Dvacátého dubna nastala evakuace tábora, takže se patnáct tisíc vězňů vydalo pěšky do asi 300 kilometrů vzdáleného Dachau.
Rok po válce se na židovský hřbitov v Tachově, největší masový hrob obětí nacismu na našem území, dostal šestiletý chlapec František Soukup a jeho rodiče.
„Tehdy se tam ještě válela spousta věcí. Zbytky bot, přezky od opasků, lžíce a další. Zdi byly od ohně úplně černé,“ vzpomíná dnes.
Posléze, v osmdesátých letech minulého století, se coby nadšený badatel tématem začal zabývat. Dokonce o události natočil krátký dokument. S přáteli obnovuje místa spojená s tragédií. Snaží se, aby na hrůzné události lidé nezapomněli.
Minulou sobotu, tedy přesně v den výročí, kdy transport dorazil na tachovské nádraží, společně se členy občanského spolku Lidice poprvé vyrazili na trasu, kterou se před 74 lety vlekli polomrtví vězni.
Koncentrační tábor Buchenwald (24. 1. 2017)
24. ledna 2017 |
