V roce 1982 jste nastoupila do plzeňského divadla hned po absolutoriu na pražské konzervatoři. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Velmi ráda. Nemohlo mě při nástupu do pracovního procesu potkat nic lepšího. V té době tady byli úžasní lidé. Měli jsme možnost od nich čerpat zkušenosti a životní moudra. Byli na nás přísní, ale na druhou stranu k nám byli vstřícní a vychovávali nás v hereckém duchu a soudržnosti ansámblu. Bylo to moc fajn. Ať už šlo o pány Tišnovského, Kutílka, Miegla, Hejduka či Doutlíka, nebo dámy Krhutovou, Pasekovou, Kupcovou nebo Stříbrnou, všechno to byly vynikající osobnosti. Mezi nimi, významnými bardy, a námi začínajícími dětmi, nepanovala žádná rivalita. Starali se o nás. Kdykoliv jsme za nimi přišli, neodbyli nás, udělali si na nás čas a poradili nám. Mám opravdu jen hezké vzpomínky. V té době jsme všichni byli hrozně nadšení, což bylo skvělé. Díky skvělému zázemí jsme se cítili fantasticky.
Jaké pocity jste měla při vašem vůbec prvním vystoupení na jevišti?
Úplně první představení, kde jsem hrála, bylo 30. září 1982. Šlo o záskok za Jindřišku Crhovou v operetě Pařížský život. Měla jsem tehdy z role velký respekt. Pamatuji si, že tam byla choreografie do véčka. Stály jsme proti sobě s kolegyní Miluškou Kupcovou. Ta tancovala tak skvěle, že mi svými pohyby napovídala přesně, co mám dělat. Pak jsem dělala představení muzikálu Každý má svého Leona a operetku Pan společník řádí. To byly první krůčky v mé první sezoně.
Hned o dva roky později přišla velká zkouška v podobě role Sally v muzikálu Kabaret.
To bylo hodně klíčové představení. Rok přede mnou do divadla nastoupil Honza Ježek, s nímž se znám od jedenácti let, jemu bylo patnáct. Jdeme kariérním životem stále pospolu. Hned nás dali na jevišti dohromady. První velkou společnou příležitostí byl právě Kabaret. Byla to důležitá inscenace i v tom, že jsem při ní spolupracovala s režisérem Petrem Novotným. A ten mě vtáhl do muzikálového světa, díky němu jsem se rozhodla jít touto cestou. Měla jsem možnost si ve stejném titulu zahrát ještě jednou, a to roli paní Schneidrové. Obě verze byly výborné.
Které role, kromě těch ve zmíněném Kabaretu, si považujete nejvíc?
Já jsem měla štěstí, že jsem prošla za svůj život rolemi, které by mi mohla kdejaká zpěvačka a herečka závidět. Dostávala jsem opravdu parádní postavy. Pokud bych měla říct, která byla mému srdci nejbližší, musela bych jich vyjmenovat mnoho. Po Kabaretu následovaly Zvonokosy, které pro mě také hodně znamenaly. Mým činoherním vzorem byla vždy paní Medřická, jeden čas jsem uměla Kočičí hru nazpaměť. A v muzikálu mě nejvíce ovlivnila paní Kozderková. Mrzí mě, že jsem ji nezažila. Zemřela v roce 1986, já jsem do Karlína z Plzně přišla o dva roky později. Celé představení Zvonokosy, kde jsem hrála stejnou roli jako ona, se přesunulo z Karlína do Plzně s kulisami i kostýmy. Měla jsem tak možnost si zahrát v originálních šatech, v nichž vystupovala i paní Kozderková. To pro mě mnoho znamenalo.
A s tímto obdobím mám spojenou jednu perličku. Když jsem přišla do Karlína, usadili mě do šatny, nevěděla jsem, kdo tam sedí. Řekla jsem paní oblékačce, že jsem si z Plzně nepřivezla župan, zda by mi nemohla nějaký půjčit. Tak mi jeden přinesla. Já jsem řekla, že ho vyperu a vezmu zpět. Když jsem ho přinesla, řekla mi, ať si ho nechám. Že prý patřil paní Kozderkové. Já jsem úplně ztuhla. A řekla jsem: Víte, že ona byla můj velký vzor? A odpověď mě dostala: Ona by z vás měla také radost. Samozřejmě, že župan mám stále schovaný.
Stanislava Topinková Fořtová |
Žánrový rozsah vašich rolí je pestrý. Zahrála jste si v lehkých operetách, komických muzikálech i dílech s vážnější tematikou. Vyhovuje vám to?
Rozhodně. Ta pestrost mě baví. Nahrála jsem se hodně velkých rolí. Je to obrovská zodpovědnost. A čím je člověk starší, tím je větší. S postupem věku, co si budeme povídat, už ta hlava tolik nebere, a člověk se více bojí, že něco zapomene. Když jsem byla mladá, všechno šlo samo v pohodě.
Každopádně, ať přišla jakákoliv role, i když třeba malá, vychutnala jsem si ji, snažila se co nejvíce využít. Právě ty rozsahem nevelké úlohy pro mě znamenaly odlehčení od velkých rolí. I když jak se říká: Není malých rolí. Je tedy pravda, že jsem měla jednu opravdu kraťoučkou. Bylo to v Mechanickém pomeranči. V sedm hodin začínalo představení, já jsem se oblékla do kostýmu, šla jsem na jeviště. V sedm a tři minuty mě znásilnili a zabili a já v sedm sedm seděla v autě a jela domů.
Většinou jste ovšem dostávala velké role. Nicméně nyní je to v plzeňském muzikálu tak, že i představitelé hlavních úloh, se představují i v těch malých. Jak vám to sedí?
Je to opravdu tak, že v současné době se soubor nerozlišuje na sólisty a sbor. Všichni děláme všechno. Zavedl to současný šéf Lumír Olšovský. Když nehraji velkou roli, jsem v company. Nemám žádnou výhradu. Zase nás tu není tolik, aby se dělalo nějaké představení a ty velké hvězdy v něm nebyly vůbec. Jsou tedy zakomponovány do menších rolí.
Herecké obsazení občas zpestří známé osobnosti z Prahy. Jak se vám líbí tento záměr?
Jsou to lidé, kteří v Praze vystupují v různých muzikálech. Když pak hrají tady, určitě nalákají další diváky. Je ale pravda, že teď už někteří herci z Plzně mají takové jméno, že lidé chodí na ně. Tak jako tomu bylo dříve. Tenkrát chodili na Kutílka. Nicméně ti slavní hosté mají svůj význam. Lidé je znají z televize a naláká je to. Tak to bylo třeba s paní Chýlkovou, která hraje v Billy Elliottovi. Spousta diváků jde na ní. Moc si jí vážím, je to skvělá herečka. Pravda ale je, že v Plzni ji alternovala Lucka Zvoníková, a ta roli sehrála také výborně.
Je každopádně dobrý tah, že Lumír zve herce z Prahy. A zároveň, že nás neopomíjí a využije každou příležitost, jak soubor medializovat. Za sebe si ale myslím, že v současné době je náš muzikálový soubor na takové úrovni, že pro herce z jiných divadel je čest si v Plzni zahrát.
Plzeňské divadlo teď razí heslo: Na muzikál do Plzně. Snaží se na představení zvát i diváky z jiných měst. A funguje to.
Je to tak. Na menších městech byly vždycky soubory tak nějak upozaděny. Teď se to minimálně v našem případě zlepšilo. Třeba na jedno představení Sweeneyho Todda přijel známý pražský kuchař. Když jsme skončili, přišel, že by se s námi chtěl vyfotit. Postavil se před nás a řekl: My s manželkou jezdíme na muzikál do Londýna a do Vídně a tady za humny máme takový ansámbl. To nás potěšilo.
Muzikál bývá často brán jako poněkud pokleslejší žánr. Zároveň je ale možná tou nejtěžší disciplínou, kdy se musí propojit herectví, tanec a zpěv. Jak tento paradox berete?
To je pravda. Jak operetu, tak muzikál berou lidé jako lehkonožku, že to jde samo. Jenže je těžké udělat to tak, aby to vypadalo, že je všechno lehoučké. Když jsme dělali jednu operetu, začlenili tvůrci i sólisty z operního sboru. Ti, když si to vyzkoušeli, poznali, jak je tenhle žánr složitý. Kdo si jednou muzikál nebo operetu zahrál, už o nich nemluví jako o lehké múze. Je těžké z mluvení přejít na zpěv, držet dech a rytmus při choreografiích.
Dnešní děti na uměleckých školách už mají větší dril. Mají spoustu hodin akrobacie, tance, stepu. To za nás nebylo. My jsme na pražské konzervatoři měli maximálně nějaké dvě hodiny tanečků. Je to obrovský rozdíl. Musím ale říct, že těm mladým nezávidím. Dříve byl na práci větší klid, teď je všechno hektické. Je prostě rychlá doba, ve všem. Podle mě byl člověk šťastnější, když měl na práci větší klid. No možná už jsem jenom moc stará a nemám na to věci nastudovat rychle. Nejsem líná, jenom už mi možná texty nejdou tak snadno do hlavy.
Během své kariéry jste byla několikrát nominována na cenu Thálie, jednu jste získala. Obdržela jste třeba i cenu Vendelína Budila. Co pro vás podobná ocenění znamenají?
Jsou hodně důležitá a vážím si jich. V roce 1997 jsem byla na Thálii nominována za Hello Dolly, o dva roky později za Kiss Me Kate a v roce 2003 za Pokrevní bratry. Tehdy jsem vyhrála. A teď, v roce 2018, jsme byli nominováni s Pepíkem Hruškocim za Sweeneyho Todda. I když člověk cenu nedostane, už jen vědomí, že se držíte na špičce, je skvělé. Není to zásluha jen jednoho člověka. Podíl mají všichni, režisér, choreograf, ostatní herci, je to kolektivní práce. Vždy jde o ocenění i souboru. Každý by měl dostat alespoň malou Thálii.
Jak vzpomínáte na představení Pokrevní bratři, které vám Thálii vyneslo?
Představení přišlo v době, kdy jsem měla malého syna, byl mu rok. Odehrává se tam něco podobného jako v Sophiině volbě. Hlavní hrdinka má spoustu dětí a ještě se jí narodí dvojčata. Slouží u bohatých lidí, kteří nemají děti. Aby zajistila alespoň jednomu z potomků dobrý život, rozhodne se ho dát té paní. Je tam písnička, kdy jedu s kočárkem a nevím, kterého se vzdát. Bylo to pro mě hodně citlivé v době, kdy jsem ve skutečnosti měla malé dítě. Myslím, že i tohle hrálo roli. Bylo to jinak moc pěkné představení. Kdo v něm byl, na něj rád vzpomíná.
Na nedostatek rolí si nemůžete stěžovat ani teď. Jak si je užíváte?
Hodně. Nemůžu říct, že bych nehrála. Ze současných osmi představení jsem v šesti. V Billy Elliotovi jsem právě v company, hraji starou baletku, členku poroty. Je to odlehčení, člověk si odpočine. Potom je Sweeney Todd, to nemohu říct, že bych odpočívala. Jde o těžké představení. Musím se vždycky připravovat a mám nerva, i když se inscenace hraje už delší dobu. Ale vždy, když dohraji, tak mám radost, že jsem to zvládla.
Býváte tedy i dnes před představením nervozní?
Ten, kdo dělá divadlo, by měl mít zdravou trému. Ve chvíli, kdy se vstoupí na jeviště, už si ale musí hraní užívat. Já vím, že neděláme nic rukama, nic hmatatelného. Když se představení odsune, pamatuje si je jen pár lidí. Ale ve chvíli, kdy lidé tleskají, dáváte jim emoce, to dává smysl. Stalo se mi, že jsem čekala na trolejbus. Stála tam holčina, tak devatenáct. Přišla za mnou a řekla: Dobrý den, vy jste slečna Fořtová? Já vám chci moc poděkovat za to, co děláte pro lidi. My chodíme s partou do divadla a jsme vždycky nadšení. To si pak člověk říká, že to má cenu. V Plzni je neuvěřitelná divácká základna. Lidé byli nešťastní, když teď nemohli chodit. Mám kamarádku a ti mají v rodině 110 let abonmá a předávají si ho z generace na generaci.
Co říkáte na fakt, že hlavní roli v muzikálu Sunset Boulevard, který bude jednou z letošních premiér v Plzni, vám divadlo dalo k narozeninám?
Já vždycky dostanu jako dárek k výročí práci (smích). K padesátinám jsem dostala Gypsy, to jsem neslezla tři hodiny z jeviště, k pětapadesátinám Zvonokosy, a teď tu nádhernou babu Normu Desmond. Už korepetuji. Je to nádherná hudba. Doufám, že mi všechno hlava pobere a splním očekávání režiséra a okolí a dárek si užiju. Rozhodně mám radost, ale vždycky, když dostanu podobnou roli, se mi rozbuší srdce. Je to zodpovědnost.
Je nějaká postava, kterou byste si ještě chtěla zahrát?
Jedinou roli, kterou už si nezahraji, je Líza v My Fair Lady. Měla jsem ji kdysi v Karlíně nastudovanou. Obě dvě herečky, které ji měly hrát, byly v jiném stavu. Naučila jsem se to, ale nikdy jsem si nezahrála. Obě se vrátily brzy. Nemohu si ale jinak stěžovat. Role, které jsem dostávala, byly samé bomby.
