Nabídku jste dostal od Lumíra Olšovského. Rozmýšlel jste se dlouho, zda tuto roli přijmete? Jak jste se vůbec k nové profesi dostal?
Vůbec jsem se dlouho nerozhodoval. Jsem moc rád, že mi to šéf muzikálu nabídl. Já jsem k něčemu podobnému směřoval delší dobu. Začalo to kdysi dávno, když jsme dělali pořad, se kterým jsme jezdili po domovech důchodců a azylových domech o Vánocích. Tam jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je udělat hudební nastudování. Pak jsem dělal asistenci hudebního nastudování k muzikálu Billy Elliot a hudební nastudování streamovaného koncertu 4xM, který jsem i napůl dirigoval s Borkem Bártou. A teď mi byl Lumír ochoten nabídnout celé hudební nastudování i dirigování Fun Home.
Je to vaše první velká podobná práce. Jak se s ní vyrovnáváte?
Je to opravdu poprvé, kdy jsem na hudební nastudování i dirigování sám. Jen Borek Bárta mi vysvětlil, jak kompletní nastudování funguje. Byl se mnou na prvních zkouškách s orchestrem. Dělal jsem i korepetice s dětmi, tam mi zase pomohla naše korepetitorka Monika Kudrnová. Jinak jsem v tom ale kompletně vykoupaný sám.
Nelitujete tedy trochu toho, že jste se do něčeho nového pustil?
Vůbec ne. Naopak jsem moc rád. Práce je to náročná, obzvláště s dětmi, o to více jsem spokojený, když se všechno povede. Musel jsem všechny naučit, co mají zpívat a hrát. Je třeba říct, že mě to moc baví. Mám radost z toho, že jsem si díky novému titulu Fun Home mohl vyzkoušet trochu jinou práci, než na kterou jsem zvyklý. A tím zase posunout své limity.
Jak se liší vaše pocity při zkoušení nového představení jako herce a teď z pozice dirigenta a autora hudebního nastudování?
Kupodivu jsem ve druhém případě daleko klidnější, protože mám pocit, že v tom nejsem sám. Mám tam orchestr, který je hodně blízko. Mám luxus partitury, kterou vidím pořád před sebou. Jako herec mít text před očima stále nemohu. A navíc během hraní musím řešit hromadu dalších věcí. To samozřejmě i jako dirigent, spousta problémů se vyskytne přímo za chodu, ale je to prostě pro mě klidnější práce, než když hraji. Vůbec bych to nečekal, nemám velké zkušenosti, protože je to můj první velký muzikál, který jsem nastudoval sám a ještě jej diriguji. Nervozita byla před premiérou taková zdravá, nic paralyzujícího.
Nicméně mít na starosti celou hudební složku včetně všech muzikantů a zpěváků, to vyžaduje velkou zodpovědnost...
Tu samozřejmě cítím. Když udělám chybu, celé představení se rozsype. Pokud něco udělám špatně jako herec, pořád se z toho dá vylhat, ale má to zase jiná úskalí. Zodpovědnost při dirigování mě svým způsobem baví. Navíc se mohu spolehnout na skvělé muzikanty i herce. Když se cokoliv stane, umíme problém okamžitě vyřešit. Vždycky se z toho dostaneme. Je to hodně kompaktní věc. Devět hráčů v orchestru, na jevišti nějakých osm deset lidí. Musíme se dobře slyšet, všechno musí klapat.
Jste rád, že se váš první muzikál, který jste hudebně nastudoval a dirigujete, odehrává na Malé scéně?
Dělat jako první nastudování třeba Bídníky, to by samozřejmě nešlo. Fun Home je skvělá zkušenost. Tím, že jde o komorní záležitost, mám možnost s každým pracovat. Když je velké obsazení, v orchestru je třicet hudebníků, jsou od sebe daleko, je to něco jiného. Dosáhnout toho, aby hudba byla stále kompaktní, je složité. Práce na velké scéně je náročnější než na malé. Takže jsem rád, že mohu začínat tady. Nicméně věřím, že do budoucna si zkusím dirigovat i na velké scéně. Studuji teď na plzeňské konzervatoři dirigování pod dirigentem Jiřím Štruncem. Doufám, že všechno bude dobře pokračovat.
Znamená to tedy, že do budoucna se chcete věnovat jak herectví, tak dirigování?
Moc rád bych obojí nějak skloubil. Samozřejmě nemám ambice dirigovat třeba berlínské filharmoniky, ale na muzikálech bych pracoval i nadále rád. Žánr je mi blízký tím, že jsem jej vystudoval a pravidelně v něm účinkuji. Nějakým způsobem se v něm vyznám. Věřím, že z mého pohledu herce dokážu z hudby dostat něco jiného než někdo, kdo se věnuje pouze hudbě. Doufám, že při Fun Home to bude slyšet. Že tam bude znát můj pohled.
Čím podle vás může komorní muzikál, jakým je Fun Home, diváky nejvíce zaujmout?
Scéna a výprava jsou nádherné. Z kostýmů, které jsou výsostně dobové, v duchu sedmdesátých let, jsem hotový. Je to všechno nádherná práce kostýmní výtvarnice a autorky scény Andrey Pavlovičové. Samotný příběh je emočně nesmírně náročný, ale krásný. Věřím, že si jej všichni užijí a dílo v nich něco zanechá. Hudbu bych přirovnal k pro plzeňské diváky známému muzikálu Probuzení jara. Jsou tam country prvky, ale má i poetiku. Diváci se mohou těšit na nejrůznější hudební styly – od veselých čísel à la Jackson 5 přes emotivní části až po takřka sondheimovsky náročné skladby.
Myslím, že Fun Home si plzeňského diváka najde a věřím, že jedno oko nezůstane suché. Lidé, kteří byli na generálce, mi říkali, že představení musí rozdýchat, a že mi řeknou za dva dny. Na Malé scéně je kontakt s divákem blízký, to dodává na atmosféře. Celé je to založené na skutečných zkušenostech a děj působí velmi reálně.
Když jste s divadlem začínal, napadlo vás, že se někdy dostanete až na takovou úroveň?
V únoru uběhlo deset let od mé první premiéry v Národním divadle, kde jsem dělal sbor v Rusalce. Vůbec jsem netušil, že ta cesta povede přes plzeňské divadlo, herectví, Thálii až po dirigování.
Kontaktu s divákem jste si v předchozích dvou letech kvůli pandemii příliš neužili. Jak toto vnímáte?
Dostat se do blízkého kontaktu s diváky, které v hledišti vidíte a navíc vnímáte jejich reakce, je k nezaplacení. Myslím, že pro spoustu herců představuje kontakt s diváky jeden z důvodů, proč tuhle práci dělají. Když vidíme, že lidi představení baví, že jim přinášíme radost a že chtějí s námi trávit čas, je to úžasný pocit. Takže to nám samozřejmě moc chybělo. Doufám ale, že v tomto roce už bude všechno jinak a situace se uklidní. Věřím, že se diváci přestanou bát chodit do divadla a my nebudeme mít strach hrát. Tedy ne, že bychom se teď báli, ale prázdné sály, kterých jsme si bohužel užili až moc, jsou pro herce hodně nepříjemné.
Jako herec se teď uplatňujete ve slavném muzikálu Sunset Boulevard. Co byste o vaší roli řekl?
Joe Gillis je ne příliš úspěšný, sarkastický prospěchář, pro kterého je kariéra a vlastní přežití důležitější než jeho svědomí – kdo by se mohl na takovou roli netěšit? Zároveň je pro mě právě tato poloha náročná ve vybalancování negativních stránek postavy spolu s obhájením si jeho chování, aby z toho nevyšla jen obyčejná záporná postava. Samostatnou kapitolou je pak náročná, nádherně filmová hudba Andrewa Lloyda Webbera.
