S Jakubem Zíkou se život nemazlí. Skončil v pěstounské péči, nedostudoval, bral...

S Jakubem Zíkou se život nemazlí. Skončil v pěstounské péči, nedostudoval, bral pervitin, skončil na ulici, několikrát přišel o zaměstnání. Nyní se snaží postavit na vlastní nohy. (11. 4. 2019) | foto: Ladislav Němec, MAFRA

Bez práce, na drogách a na ulici. Teď se chce postavit na vlastní nohy

  • 0
Odejít z dětského domova nebo z pěstounské péče a postavit se na vlastní nohy bývá pro mladé lidi často obtížné. Řada z nich skončí na ulici, bez vzdělání a peněz, závislí na alkoholu a drogách. Podobné zkušenosti má dvacetiletý Jakub Zíka. „Největší rána pro mě byla, když ke mně táta i ostatní ztratili důvěru,“ vzpomíná na těžké období.

Jakubovi rodiče se rozvedli, vyrůstal pouze s otcem. Jako malý dvakrát skončil ve středisku výchovné péče, protože, jak sám říká, zlobil.

Když po základní škole přešel na střední do Kralovic na Plzeňsku, poprvé spadl do drog. Půl roku bral pervitin.

„Táta se o závislosti brzy dozvěděl. Buď jsem měl jít na detox do Dobřan, nebo do pražského diagnosťáku. Nakonec padla volba na druhou možnost. Byl jsem nervózní a měl jsem velký strach, jak to zvládnu,“ vyprávěl. Čtyři měsíce strávil Jakub v ústavu.

Pak následovala další podobná štace, tentokrát v Pšově u Žatce. Režim byl v obou místech stejný. Kluci se střídavě učili a pracovali.

„Já jsem měl volnější program. Ve volných chvílích jsem sportoval. Někteří už měli za sebou třeba loupežné přepadení nebo ublížení na zdraví, takže byli v místnosti s mřížemi,“ popsal.

Pak se vrátil k otci. Znovu se rozhodl studovat a nastoupil na plzeňské stavební učiliště. Po prvním ročníku přišly další potíže. Jeho otec si našel o třicet let mladší přítelkyni. Jakub s ní měl časté konflikty, které se stupňovaly.

„Jednou jsem přišel domů a hádali jsme se. Ona mi řekla hodně ošklivou věc o mé biologické matce, kterou jsem ani nepoznal. Zemřela. Neudržel jsem se a macechu praštil,“ líčil.

Jak jsem viděl peníze, se školou jsem sekl, vzpomíná Jakub

Druhý den si sbalil všechny věci a zmizel. Schovával se u kamarádů. K tátovi se už nechtěl vrátit. Policie po něm vyhlásila celostátní pátrání. V sedmnácti letech se dostal do náhradní pěstounské rodiny, kde ovšem mohl zůstat jenom do doby, než bude plnoletý. Pak ho přijali do plzeňského dětského domova Domino, kde mohou mladí zůstat až do 26 let, pokud ale studují.

Jakub tedy zkusil štěstí potřetí, ani to se nakonec nepodařilo. „Jak jsem viděl peníze, se školou jsem sekl. Chtěl jsem už mít svobodu a dělat si to, co chci,“ přiznal.

Nastěhoval se do bytu na Doubravce, chodil do práce. Pak o zaměstnání přišel. Kamarád mu nabídl pozici v Hradci Králové. Ze dne na den se přesunul na východ Čech. Scénář se ovšem opakoval. Ačkoli měl Jakub našetřené peníze, brzy je utratil. „Pak už to šlo všechno z kopce. Zase jsem fetoval,“ sdělil. Tři měsíce žil na ulici, společnost mu dělal hlavně pes.

„Potom mi zavolala přítelkyně, že se mnou potřebuje mluvit. Slíbil jsem, že přijdu, ale byl jsem úplně mimo. Po čase telefonovala znovu, že čekáme dítě. V ten okamžik jsem si uvědomil, že je se mnou něco špatně. Chtěl jsem s tím skoncovat,“ řekl.

Jakub se snaží stát na vlastních nohou a fungovat. Pracuje

Pomocnou ruku mu nepodala jenom partnerka, ale také Jana Fajfrová z projektu Začni správně, který pomáhá klukům a holkám z domovů nebo pěstounské péče, aby se dokázali postavit na vlastní nohy.

„Největší rána pro mě byla, když ke mně táta i ostatní ztratili důvěru. Janina mi jako jeden z mála lidí ještě věřila. Vím, že pokud se něco stane nebo mě cokoli trápí, můžu za ní přijít. Sedneme si a všechno probereme. O miminko jsme bohužel přišli. Obrečel jsem to. Život ale musí jít dál. Teď už se snažím stát na vlastních nohou a fungovat. Bydlím u kluka, u kterého pracuju. Děláme stavařinu. Doufám, že to nejhorší už mám za sebou,“ uzavřel.

Jakub teď pomáhá ostatním, kteří se ocitli v podobné situaci.

Projekt Začni správně funguje v Plzeňském kraji od listopadu. Koordinátorka Jana Fajfrová vytáhla z plzeňských ulic čtyři mladé lidi. „Jestliže přijdou o práci, většinou během týdne utratí všechny peníze. Bydlí třeba v autě, do kterého pořád tankují. Nenapadne je, aby si něco schovali na později, nebo že další měsíc už nic nedostanou,“ nastínila problematiku Fajfrová.

Nejdříve klienty motivuje, aby si našli alespoň brigádu. Další věcí je najít si slušné bydlení a splácet dluhy, s nimiž se zpravidla potýkají. „S Jakubem jsme sháněli byt několik měsíců. V takových případech bychom potřebovali nějaké  krizové řešení, po němž sáhneme, když potřebujeme,“ domnívá se Fajfrová.

V krajské metropoli je k dispozici 36 městských sociálních bytů. Za poslední dva roky posloužily šesti dětem z domovů. „Když už k nám přijdou, jsou opravdu motivované. Zažily to, že jim někdo pomůže,“ řekla sociální pracovnice Adéla Vorlíčková.