Nejdelší společná výprava cestovatelské dvojice trvala půl roku, když se oba vypravili stopem do Japonska. To však viděli pouze přes moře, protože Corey nepustili na trajekt. Dále oba cestovatele zavřeli v Rusku. Soudili je a vyhostili do Kazachstánu. Odtud cesta vedla do Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu a Íránu. Z této šílené cesty právě vychází kniha Stopem se psem – do Japonska bez Japonska.
„Začalo to, když jsem se vrátil z Afriky. Byl jsem totálně unavený, vyždímaný a řekl jsem si, že už nikdy cestovat nebudu. Rozhodl jsem se splnit si své další přání – pořídit si pejska. To se také stalo,“ vypráví Slávek Král. Předsevzetí vzdát se cestování mu však dlouho nevydrželo. „Už po třech měsících jsme s Corey vyrazili na první výlet do Itálie a Švýcarska. Zjistil jsem, že cestování s pejskem je fajn. Tak jsem naplánoval vzdálenější cestu, vyrazili jsme po českých vesnicích v Rumunsku. Odtamtud jsme to vzali do Řecka a projeli jsme za měsíc všechny státy Balkánu. Uvědomil jsem si, že cestovat s Corey je lepší než na to být sám,“ sděluje.
Mise do Japonska nevyšla
Tehdy vzal do ruky mapu a rozhodoval se, kam se svou border kolií vyrazí příště. Volba padla na Japonsko. „Zhruba osm měsíců trvaly přípravy. Corey si zvykala na auta a na to, že každý den spíme ve stanu. A hlavně, já se musel naučit fungovat se psem,“ popisuje Král. A pak mohlo začít putování, které však vůbec nedopadlo podle původních plánů.
„Vyrazili jsme z Plzně do Vladivostoku. Přes 15 tisíc kilometrů jsme urazili za 36 dní, což je docela slušný výkon. Věděl jsem, že víza do Ruska mám omezená, chtěl jsem vše stihnout. Jenže pak Corey nepustili na trajekt, protože chybělo nějaké razítko. Do té doby vše odsejpalo parádně, pak začaly problémy,“ vzpomíná.
Zkoušel prý všechno možné, dokonce včetně varianty s odjezdem do Číny. „Tam pro změnu nepustili mě, takže jsme si neměli co vyčítat. Z té špatné situace vyplynula jediná věc – a to, že musíme odcestovat do jiného státu. Nejbližším byl 7 tisíc kilometrů vzdálený Kazachstán. Měli jsme na to tři dny. Věděl jsem, že to asi bude nezvládnutelné. Stopoval jsem i dvaadvacet hodin denně. Stejně nám to trvalo šest dní. Takže jsem vízum překročil,“ líčí cestovatel.
A tak odstartovalo další martyrium. „Vyskytly se problémy na hranicích, byli tam na mě sice hodní, ale nevěděli si se mnou rady. Nakonec mě odsoudili. Normálně by mě dali do cely, ale tam nemůže pes. Nakonec jsem dostal pokutu, na kterou jsem ovšem neměl peníze. Musel jsem proto dojet někam, kde jsem si je mohl vybrat. Byla to noční můra,“ dodává.
Opuštěním Kazachstánu ovšem útrapy neskončily. „Dostali jsme se do muslimských zemí, kde není úplně jednoduché cestovat s pejskem. Museli jsme komplikovaně shánět papíry pro mě i pro Corey. Nepustili nás ještě do Afghánistánu. Projeli jsme Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán i Írán,“ vyjmenovává. Celkově společně ujeli více než 30 tisíc kilometrů, překročili 21 hranic, zvládli bezmála 250 stopů, procestovali 18 států a utratili u toho méně než 25 tisíc korun.
Cestování fenku baví
Cestování si Corey hodně užívá. Tedy v podstatě stejně jako jakoukoliv jinou činnost, při níž má poblíž svého majitele. „Psi přemýšlejí úplně jinak než my. Jim stačí základní potřeby, což je voda, jídlo a páníček. Nic víc nepotřebují. A když mají vše plus dostatek pohybu, tak jim je úplně jedno, jestli jsou v Plzni, nebo v Tádžikistánu,“ potvrzuje.
Teď má fenka rekordní zápis. „Napsal jsem do agentury Dobrý den, jestli tam mají nějakého psa, který toho tolik procestoval, a řekli mi, že takový neexistuje snad na celém světě. Takže se zadařilo,“ dodává Král. „Příběh o tom, co jsem zažil v Kazachstánu, jsem vyprávěl po návratu poměrně často na různých festivalech, a lidi říkali, že to je hustý a že bych to měl sepsat a vydat pokračování své knihy. Dlouho se mi nechtělo, ale nakonec jsem se nechal zlomit. Trvalo mi to tři roky. Popisuji tam do detailu všechny průšvihy,“ říká cestovatel.
I tahle cesta jej hodně vyčerpala. „Kdybych věděl, jak to bude vypadat, už bych na ni znovu nevyrazil,“ přiznává. Jenže často se stává, že i nepříjemná věc může přinést něco dobrého. A přesně to se stalo i Slávku Královi. „Díky příběhu a různým festivalům, kde jsem ho přednášel, jsem se seznámil s Niky. A před dvěma měsíci jsme se vzali. Takže to špatné, co se mi stalo, vyústilo v to, že jsem poznal svou životní lásku,“ prozrazuje.
Svatební cesta samozřejmě musela stát za to. „Niky měla seznam, kam se chce podívat. Tam bylo, že chce zdolat sopku, horu, která má více než tři tisíce metrů nad mořem, zažít stát, kde se praktikuje buddhismus, a poznat nějakou úplně jinou kulturu. Když se to dá dohromady, tak nám moc bezpečných zemí nezbývalo. Vyšel nám z toho Šikoku trail, posvátná buddhistická cesta na japonském ostrově Šikoku. Celkově měří 1200 kilometrů a leží na ní 88 chrámů. My jsme dali přibližně polovinu. Bylo to nádherné. A mně se tím splnilo i přání vidět Japonsko,“ dodává.
