Obřadním zabíjením zvířat se až do druhé poloviny 19. století bavila mládež na Hlinecku, jak to zaznamenal například národopisec K. V. Adámek. Stínání kohouta bylo součástí oslav posvícení, praktikovalo se také o letnicích, o pouti, při dožínkách nebo o svatbách, případně i v závěru masopustního období. Dnes má charakter soutěživé hry.
Z generace na generaci si jeho poselství předávají v Načešicích u Heřmanova Městce, které patří k asi čtyřem obcím v republice, kde si tento obyčej ještě připomínají.
„Tradice stínání hlavy kohouta byla obnovena v 70. letech při otevření nového fotbalového hřiště. Od té doby si ji připomínáme každý rok. Kdy naposledy v Načešicích stínali živé kohouty, nevíme. Staré kroniky nemáme, ale na Veselém Kopci jsme se dozvěděli, že se hlava dřevěnému kohoutovi stínala dřevěným mečem už před válkou, neboť zabíjení živého kohouta zahrabaného po krk do země by tehdy bylo už poněkud drastické,“ říká kronikářka obce Danuše Málková.
Kohout je dnes zastoupen dřevěnou maketou kohoutí hlavy zapuštěnou do země. Soutěžící na startu zaplatí drobný obnos, pořadatel mu vloží do rukou dřevěný meč, zaváže mu oči, otáčí s ním pro ztížení orientace a nasměruje ho ke kohoutovi, ke kterému to má od startovní čáry 45 kroků. Aby to stínající neměli úplně jednoduché, doprovází je ke kohoutovi v ohraničeném prostoru hřiště živá kapela.
„Kdo hlavu setne, vyhrává živého kohouta. Místo živého opeřence nabízíme jako alternativu něco ostřejšího. Vždyť kdo by dnes chtěl do bytovky živého kohouta? Zavedli jsme i kratší trasu pro malé děti,“ říká Luďka Staříková ze spolku Čibako Fandy Málka, který akci oživuje divadelními scénkami.
„Celou akcí provázíme v kostýmech připomínajících staročeské kroje, vytvořených pro naše divadelní představení,“ dodala Luďka Staříková, která vystupuje ve skutečném kroji své babičky.
Setnout kohouta není jednoduché. Ze 400 až 500 lidí, kteří do Načešic jezdí ze širokého okolí, se do soutěže přihlásí 140 až 150 odvážlivců. Z nich setne kohouta tak šest až osm lidí.
„Loni se to podařilo i šestiletému chlapci. Co se nepodaří setnout, vyhraje se v tombole,“ podotkla Staříková k obyčeji, který byl v roce 2014 na základě návrhu Východočeského muzea v Pardubicích zapsán do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje.
