Když Petr Huňáček začínal na pardubickém letišti jako první u nás s neznámým koníčkem, mohl jen těžko tušit, kolik lidí za několik let podlehne stejné vášni.
Nyní se na letišti díky takzvanému spotterství scházejí stovky lidí s fotoaparáty a vysílačkami, aby zaznamenávali, jaká letadla tady přistávají a jak komunikují s leteckým provozem.
"Chodil jsem na každé letadlo, i když sem přiletěla malá Cessna z Německa, tak jsem tam byl. Strávil jsem na letišti hrozně moc času a měl radost z toho, že čím víc letadel do Pardubic létá, tím jsme známější. Že ta tečka v mapě bude znamenat, že máme mezinárodní letiště," říká zakladatel spottingu v Pardubicích Petr Huňáček.
Po pěti letech si koupil první fotoaparát a začal letadla i fotit. Spotterská komunita se začala pomalu rozšiřovat. "Pamatuju si okamžik jednou v zimě, kdy se u plotu objevil kluk, kterému letadla taky učarovala a úplně mu změnila život. Bydlel nedaleko letiště, a když viděl, že tam přistálo už třetí letadlo, tak přišel. Neměl foťák, ale viděl, že ho mám já, takže si ho pořídil asi za dva měsíce taky a začal chodit. A najednou jsme byli dva," vypráví Petr Huňáček.
Když bylo doma málo strojů, létal za nimi po Evropě
Bylo mu líto, že v zahraničí oblíbený spotting nemá v Pardubicích tradici. Když si pořídil první digitální fotoaparát, založil pardubické spotterské webové stránky a členská základna se začala rozrůstat.
Protože na pardubické letiště přilétalo zpočátku málo strojů, objížděl všechny letecké dny a cestoval za svojí vášní i do zahraničí.
"Asi před pěti lety byl takový boom levných letenek třeba za korunu od nízkonákladových přepravců, tak jsem procestoval celou Evropu. Letěl jsem si třeba na den dva zafotit na letiště do Německa, do Francie. Létali jsme s kamarádem v podstatě každé dva týdny," popisuje pardubický spotter.
Vedle svého koníčku se musel něčím živit. Pracoval ve Foxconnu jako product engineer, ale už tam měl od šéfa dovoleno, že jakmile přiletí do Pardubic zajímavé letadlo, může kdykoli zmizet.
"Šéf říkal, že by byl sám proti sobě, kdyby mě v tom nějak omezoval, protože bych mu z firmy utekl," říká Huňáček. To se také o pár let později stalo. "Přestoupil jsem na jinou divizi a tam už mi to nedovolili. Tak jsem dal výpověď."
Shodou okolností se objevilo pro spottera místo snů. Naskytla se mu možnost pracovat na civilní části letiště na oddělení handlingu, a tak se jeho koníček stal zároveň zaměstnáním. Díky práci na letišti může předávat ostatním spotterům na stránkách informace o všech civilních letech v Pardubicích.
Vojenské lety jsou většinou utajené a informace veřejnosti se o nich podávat nesmí. Když ale Petr Huňáček nad letištěm nějaké armádní letadlo spatří, pošle přes stránky spotterům šifrovanou zprávu. "Když vidím, že vzlétlo vojenské letadlo a bude tam i později přistávat, napíšu třeba vzkaz: Sejdeme se za půl hodiny u plotu. Bude to stát za to. A ostatní už vědí, že přiletí něco hodně zajímavého."
Nejlepší fotografie vznikají za plotem
Na okolí může shluk lidí s foťáky za plotem letiště působit kuriózním dojmem. Jako blázni ve vlastním světě. Tomu se Petr Huňáček jen směje. "Je to koníček jako každý jiný. Nejsme žádní suchaři. Jsme normální lidi, ale v tom našem jádře, když se sejdeme, tak všichni přehodí. Vidíme jenom ta letadla, provoz a letecké společnosti."
I když by mohl mít nejlepší záběry letadel z bezprostřední blízkosti, chodí nejraději fotit s ostatními za plot.
"Na letišti mám povinnosti, jsem obklopen pracovním kolektivem, jsou tu určité restrikce, které se musí dodržovat. Kdežto za plotem nic z toho neplatí. Tam člověk přijede v trenýrkách, může se tam pohybovat, jak chce, lehne si na deku, poklábosí, dáme si pivko, ugrilujeme párek. Když přiletí hodně zajímavé letadlo, uděláme třeba grilovačku. Když přistával Ruslan, byl krásný sváteční květnový den a přišlo 250 lidí," pochvaluje si Huňáček.
