Nikdy soupeře na ledě neproháněl a nestřílel branky, přesto patří Milan Černický k legendám pardubického hokeje. Už několik generací hokejistů a funkcionářů klubu ho poznalo zblízka, fanoušci Dynama zase díky jeho knihám. ̈
Výřez z obálky poslední knihy Milana Černického.
„Já jsem měl v životě velké štěstí na lidi kolem sebe. Ať to bylo v tiskárně, ve sportu vůbec, v hokeji, anebo posledních 14 let během pořádání sportovních výstav na zámku. Já pro hokej žil, uchvátil mě, poznal jsem v něm fantastické lidi nejen na ledě, jsem jim vděčný za krásný hokejový život. A nejen proto, že jsem se s nimi podíval do světa, ale i za to, jak se dodnes ke mně chovají, i když je mi už přes osmdesát let. Moje knihy jsou díkem za všechno, co jsem s nimi prožil,“ říká Milan Černický.
Od roku 1972 si vystřihuje z novin a dalších tiskovin články o pardubickém hokeji, potom je lepí na veliké listy hokejové kroniky. Každý ročník má sešroubovaný čtrnácti šrouby, pro bývalého tiskaře je to hračka.
Kdysi coby člen i šéf propagační komise hokejového klubu se podílel na vydávání letáků na každý zápas, balíky vozil na stadion na kole a třikrát přitom zlomil řídítka. V osmdesátých letech si už jako zaměstnanec Tesly troufl na menší knížku k jubileu klubu přátel pardubického hokeje a od roku 2004 vydal už čtyři výpravnější publikace o hokeji. Čerstvě vydaná pátá má název Pardubické hokejové hvězdy II.
Autor si totiž řekl, že je ještě hodně jmen spojených s pardubickým hokejem, na která by se nemělo zapomenout.
„V této knize mám nejen ty hvězdy, ale lidi, kteří byli sice mistry, ale nebyli tolik vidět. A navíc představuji novější generaci hráčů, jako jsou Rolínek, Čáslava, Divíšek, Lašák a další. A pak jsem si řekl, že tam musím mít i další lidi, které lidé moc neznají, ale udělali pro hokej velký kus práce v zákulisí. Takže jsem napsal o kustodech, funkcionářích, trenérech mládeže, u kterých kluci začínali. A dal jsem tam i nejlepšího komentátora Pospíšila, anebo manažera Kusého, jak jsem ho já poznal. A třeba i člena výboru, dnes 97letého docenta Iserleho, očního lékaře, jehož zásluhou stále vidím,“ řekl kronikář.
Hráči kvedlali pukem a sledovali mé prsty
Medailony osobností nabízejí i řadu pěkných příběhů z hokejového života. Kapitola o zmíněném lékaři například zaujme pikantní historkou o zadržení Stanislava Pryla moskevskými policisty. Miloš Říha, přezdívaný „Pytlák“, se zase svěřil, jak dostal v kabině výprask hokejkou na holý zadek od mazáka Suchého.
Pamětníci slavných i méně slavných lidí od hokeje si v knize počtou. V jejím závěru dokonce nechybí ani osobní příběh autora. Milan Černický poznal hokej z mnoha úhlů jako málokdo jiný, vzpomíná například na trenéra Evžena Musila, kterého si velice váží.
„Mě si bral jako vedoucího mančaftu na led a já na bruslích jsem hráčům ukazoval prsty, oni kvedlali pukem a museli říkat číslo, kolik prstů ukazuju. A tato generace se naučila hrát hokej, aniž by se dívala na puk. Oni ho cítili. V tom byl super nejlepší Ota Janecký. Já mu vždycky říkal - jsi jednička, hraješ hokej a ještě se stačíš dívat, kde je pěkná holka na tribuně. Proto dával tolik gólů.“
Milan ČernickýNarodil se v roce 1936. V roce 1964 začal pracovat ve výboru Klubu přátel ledního hokeje TJ Tesla Pardubice, na starosti měl propagaci a pořádání turnajů. Stál u zrodu turnaje mladých hokejistů Memoriál Jiřího Bartoně. Vychoval dva syny, jeden z nich hrál i prvoligový hokej. Pracoval v hlavním hokejovém výboru a ve vedení ženského hokeje. Věnuje se historii pardubického hokeje, propaguje ho výstavami i knihami. Zúčastnil se organizace mistrovství světa v hokeji v letech 1972, 1978, 1985, 1992 i řady ženských šampionátů. V roce 2012 byl zařazen mezi nejlepší sportovce okresu Pardubice v kategorii funkcionář. |
I když celkově nerad někoho vyzdvihuje, kronikář rád vzpomíná na Martincovu éru.
„Každá generace měla výborné kluky a každý hráč měl něco navíc. Velikost šikovného Vláďi Martince byla v tom, jak se hrou bavil. Bohouš Štastný byl obrovský dříč a přitom stačil dávat góly a nahrávat, Jirka Novák mezi nimi stáhl oba dohromady. Strašně si rozuměli a já vidím jako dnes ten moment, kdy v roce 1981 sundali dresy, hodili je do diváků a řekli, že končí. To byla pro Pardubice rána. Ale pak se zase objevila nová generace kluků vychovaných v Pardubicích, jako Střída, Janecký, Šejba a další, kteří dokázali úspěchy zopakovat. A zase jsem s nimi jezdil a oslavoval,“ řekl Milan Černický.
Výkony pardubických hokejistů v poslední době nevzbuzují mnoho nadšení, hovoří se o ústupu z pozice někdejší extraligové velmoci. Ale Milan Černický zůstává optimistou.
„Dělá se z toho tragédie. Za ta léta už toho bylo, prohráli jsme třeba deset utkání za sebou, ale taky jsme jich potom jedenáct vyhráli. Je to sport, musí se to umět, ale bez štěstí to nejde, to musí u sportu být. A také je důležité srdíčko. Myslím, že je škoda, že tady hraje málo Pardubáků. S nadsázkou říkám, ať sem přijede kterýkoli mančaft z extraligy, tak vždycky první gól dostaneme od Pardubáka. Věřím, že zas to dopadne dobře a všechno bude dobré - už loni se lámala hůl a dopadlo to,“ dodal Milan Černický.
