„Je to jistě vysoká pocta. Vnímám to spíše ale jako ocenění všech mých spolupracovníků, lékařů, sester a dalších zdravotníků a vůbec zaměstnanců pardubické nemocnice. Osobně si považuji už jiných věcí. Hlavně samozřejmě zdraví a toho, že jsem ve svém věku ještě při smyslech a mohu pracovat,“ říká k ocenění Karel Havlíček.
Kolik chirurgických operací máte za sebou jako lékař a kolik jako pacient?
Na chirurgické klinice se ročně provádělo až tři a půl tisíce operací. Sám jsem operoval tak do čtyř set pacientů ročně a velmi často jsem u operací musel asistovat. Operací jsem si užil i jako pacient. Jen málokdo má štěstí, že se jim úplně vyhne. Celkem jsem byl operovaný třikrát. Nejtěžší z nich byla náhrada kyčelního kloubu, což je u stárnoucích lidí běžná věc a velmi pomáhá. Dříve toto onemocnění přinášelo mnoho bolestí a velkých útrap.
Kterou operaci jste prováděl nejčastěji?
Každý všeobecný chirurg provádí nejčastěji běžné operace různých kýl, žlučníku, žaludku, střev, operace pro náhlé příhody břišní. Z velkých výkonů rekonstrukce žlučových cest, zákroky na slinivce břišní, játrech a další časté operace různých nádorů. Navíc mám specializaci pro hrudní chirurgii, to znamená operace plic, nádorů mediastina a jícnu. Samozřejmě i poranění dutiny hrudní a břišní.
Kolik let praxe máte za sebou?
V mých 76 letech je to letos už třiapadesátý rok praxe.
Jak si podle vás vede české zdravotnictví?
Poměrně dobře. V krizi určitě není. Ve srovnání se zahraničím je na solidní úrovni a velmi dobře dostupné. Bohužel určené prostředky jsou nerovnoměrně rozdělené. Velké rozdíly jsou mezi možnostmi jednotlivých zařízení. Navíc se neustále zvyšují požadavky na vybavení, technologie, rostou nároky na mzdy a další jiné benefity, což se do celého zdravotnictví výrazně promítá. Určitě se můžeme srovnávat s jakýmikoli zahraničními pracovišti. Máme srovnatelné možnosti, nejsme méně vzdělaní, ani méně schopní. Šikovnost našich lékařů a sester je obdivuhodná. Měl jsem možnost projít mnoha různými nemocnicemi v zahraničí a myslím si, že naše projevy a schopnosti jsou ve všem srovnatelné s ostatními.
Jakým způsobem řešíte současný nedostatek lékařů a sester?
Já už to řešit nemusím. Nevidím však v dohledné době možnost zlepšení. Sestry mají velmi komplikovaný způsob vzdělávání, lékaři mají možnost odejít za výrazně lepších finančních podmínek do ciziny, vzdělávací postgraduální program lékařů byl nevhodně změněn a není dořešený. O náročné obory spojené s vysokým rizikem, jako jsou anesteziologie, chirurgie či gynekologie, je zájem menší.
Vaším přítelem je také chirurg Pavel Pafko. Jeho názory na zdravotnictví jsou na veřejnosti známé. Sdílíte je také?
S Pavlem Pafkem se známe téměř 40 roků, prožili jsme spolu mnoho událostí, naše názory jsou velmi blízké. Několik roků jsme spolu vedli Českou chirurgickou společnost, navzájem jsme si pomáhali, zvláště při jednáních na různých ministerstvech a institucích. S mnoha jeho postoji souhlasím.
A v čem ne?
Máme některé rozdílné názory. Třeba na postavení úrazové chirurgie, způsobu vzdělávání traumatologů. Jeho představa je daná často pohledem z velké nemocnice. Pardubice nejsou malé zařízení, ale je to jiná nemocnice než pražský Motol.
Zmínil jste cesty na ministerstvo zdravotnictví, sám pamatujete řadu ministrů. Který z nich se vám nejvíc zamlouval a proč?
Nejlepší byla spolupráce s paní docentkou Emmerovou, ale i s dalšími, profesorem Fišerem, ministry Davidem a Kubinyim. Většinou byli velmi vstřícní, nicméně něco prosadit a měnit bylo velmi obtížné.
Jaké vlastnosti by měl mít správný chirurg především?
Musí být pracovitý, pilný, zodpovědný a manuálně zručný.
Proč jste se dal zrovna na chirurgii? Objevil jste v sobě tyto vlastnosti?
Nevím, jaké jsem měl vlastnosti. K chirurgii jsem měl vždy velký respekt a úctu a chtěl jsem se ji naučit. Chirurgové, které jsem znal z mládí, byli výraznými osobnostmi. Zaslouží si i vysoké uznání. Dělali na mě velký dojem svým uměním, ale i vystupováním, chováním a projevem. V době studií jsem poznal pana profesora Josefa Podlahu, jednoho z nejvýznamnějších moravských chirurgů. Chodil jsem na jeho kliniku do studentského vědeckého kroužku. Ke studentům se choval velmi přátelsky a noblesně. Umožnil nám provádět i menší chirurgické operace, čehož jsem si velmi považoval. Potom jsem už nechtěl dělat nic jiného než chirurgii.
Jak vás baví pedagogická práce?
Patří to plně k lékařské profesi. Učil jsem mnoho roků na zdravotnické škole a lékařské fakultě. Nyní přednáším chirurgii a anatomii na Fakultě zdravotnických studií Univerzity Pardubice.
Karel HavlíčekVěk: 76 let. Dětství: Pochází se Žďáru nad Sázavou, rodák z Havlíčkova Brodu Vysoká škola: LF Masarykovy univerzity v Brně, rok promoce 1964. Dosažená odbornost: chirurgie, dětská chirurgie, hrudní chirurgie, plicní chirurgie, onkochirurgie. Pracoviště: Chirurgická klinika Pardubické krajské nemocnice, a. s. V pardubické nemocnici je zaměstnaný od roku 1964. Funkce: V letech 1990 -1993 byl primářem oddělení dětské chirurgie, poté do roku 2002 primářem chirurgického oddělení, do roku 2009 přednostou chirurgické kliniky. Po léta se věnuje i pedagogické činnosti a aktivitám v profesních odborných organizacích a vědeckých institucích. V letech 2000 - 2004 byl předsedou České chirurgické společnosti. Rodina: Je ženatý, má dvě děti a pět vnuků. Záliby: četba, výtvarné umění, hudba, sport, relaxace na zahradě nebo na basketbalu - 20 let byl oddílovým lékařem střediska vrcholového sportu Rudé hvězdy Pardubice. |
Je podle vás lékařská péče nadužívána? Je to rys dnešní doby?
To bude vždycky a nemyslím si, že se tomu dá nějak zvlášť zabránit. Dokonce ani placením poplatků se to nemůže odbourat. Vnímáme zdraví jako jednu z nejvyšších hodnot, máme to tak nastavené a nelze se potom divit, že některé požadavky a vyšetření jsou nadbytečná.
Byl byste pro vrácení platby poplatků pacienty?
Nedokážu to úplně přesně vystihnout. Pokud je něco zadarmo, tak si toho lidé moc nepovažují. Některým lidem pro jejich dobré příjmy nemohou poplatky vůbec vadit. Na druhé straně jsou početné skupiny lidí, pro které jsou poplatky velkou zátěží. Jsou to hlavně staří lidé, někteří hodně nemocní. Složité je to i pro vážně nemocné mladé lidi s dlouhodobou pracovní neschopností. Naše společnost je sociálně nevyrovnaná. Státní instituce by měly dokázat rozlišit, kdo potřebuje pomoc a jakou. Zatím to moc neumí. V této chvíli bych se k novému zavedení poplatků určitě nepřiklonil. Na druhou stranu by nějaká pravidla v přístupu k ošetření a lékařům nastavena být měla.
Setkáváte se i v chirurgickém oboru s tím, jak hodně ovlivňuje stav pacienta jeho psychika?
Vlastní postoj pacienta ke své nemoci je zásadní a klíčový. Pokud spolupracuje a má vůli se uzdravit, velmi to pomáhá.
