„Mám velkou radost, že zde cítím své kořeny. Mám pocit, že ve světě, který je vykořeněný, by měl úplně každý z nás vzpomínat s láskou na svoje babičky, dědečky. Ať už nás učili vařit pivo nebo štrikovat ponožky. Ten můj pradědeček toho dokázal víc. O hodně víc. Jsem velmi mile překvapená tím, co vidím, slyším, co prožívám. A toto vstaní fénixe z popela mě ohromně potěšilo,“ říká pravnučka Josefa Gočára.
Když se na vás krajští politici obrátili s návrhem, aby se krajská galerie jmenovala po vašem předkovi Josefu Gočárovi, váhala jste?
Nikdy. Ani vteřinu. Jsem hrdá, že jsem Gočárová, ale není v tom pýcha, ale láska. Hrdost.
Jak se vám galerie líbí?
Protože maminka pracovala pro výstavnictví, tak pro mě byla důležitá vnitřní úprava prostor, tedy interiér. Dýchá tady na mě pohoda. Je to vzdušné, krásné. Gratuluji panu architektu Všetečkovi. Jsem nadšená.
Překvapilo nebo zaskočilo vás něco při prohlídce?
To ani ne. Ale plakala jsem, když jsem viděla časosběrný dokument. Přijde mi neskutečné, co se tady stalo. Ruin po České republice je hodně a vždycky, když jedu a vidím je, tak mé srdce pláče a nejradši bych je koupila a udělala z nich něco pěkného. Na to ale nemám peníze. A držím palce každému, kdo do tohoto investuje svůj čas a peníze.
Čím se zabýváte vy, jdete nějak ve šlépějích svého předka Gočára?
Jsem spisovatelka a učím také jazyky. Vyšlo mi pár knížek. Píšu humoristickou literaturu, takže spíš jsem po té druhé půlce své rodiny. Mým dědečkem byl Václav Řezáč.
Nástup, Poplach v Kovářské uličce..
To si vybaví všichni napoprvé. Pro mě ale Rozhraní, Svědek, Stopy v písku.
Takže Řezáčovo psychologické období.
Ano, určitě.
Vraťme se zpátky k architektu Josefu Gočárovi. Bydlíte v jeho domě? Máte na něj nějakou vzpomínku?
Všichni si myslí, že bydlíme v jeho domě v typickém rondokubismu. Bydlím v Čerčanech a dům postavil architekt Stejskal v roce 1929. Ale když si to tam lidi fotí, tak jsem ráda.
A nějakou tu vzpomínku přidáte?
On byl tenkrát už mrtev. A já málem taky, protože jsem si vzala tajně v deseti letech do školy hodinkový řetízek, který nebyl řetízkem, ale byl utkaný z vlasů prababičky, tedy manželky Josefa Gočára, který mu poslala na frontu na Piavu. Utkaný byl z jejích hustých vlasů. Máma to pak hledala a našla tuto památku v mém šitíčku, nebo štrikování. Tehdy jsem dostala šíleně na zadek. Takže moje intenzivní vzpomínka na pradědečka a prababičku je spojená s tímto.
Skutečně mu to na frontu tehdy došlo?
Ano. Až jsem se divila, jak c. k. pošta velmi spolehlivě fungovala. Z pozůstalosti vím, že dopisy na frontu chodily pravidelně a pendlovaly sem a tam. Fungoval i žold, který prababička dostávala.
Jakou budovu svého předka máte v oblibě?
Nejradši mám Legiobanku v Praze Na Poříčí. Jednak má krásný interiér, také má nádhernou fasádu. A pak je tam výborná cukrárna a kavárna. Jednou jsem tam byla s dcerou. Potřebovala si odběhnout a volala za mnou, mami, ty to neuděláš! Samozřejmě, že když přišel číšník, položila jsem mu otázku. Víte, kdo to tady postavil? To byl můj pradědeček. A než se dcera vrátila, měla jsem na stole výběr z dortů a káv. Dcera se na mě podívala a bylo jí jasno. Mami, tys to udělala. No jasně, že jsem to udělala, a proč bych to neudělala? Já jsem na Josefa Gočára vážně hrdá. Ale v tom nejzdravějším slova smyslu.
