Na židovskou autorku Ilse Weberovou, kterou zavraždili nacisté, budou vzpomínat ve vítkovickém Domě U Šraněk. Chystá se Čtení v barvách.
"Ilse se zase modlí před svou svatou knihovnou!" hubovala Theresie Herlingerová, když se její dcera začetla do knížky a nereagovala na volání matky.
Když byla Ilse malá, milovala pohádky. Dopisovala si s kamarádkou ze Švédska, ráda zpívala a skládala básničky.
Ilse WeberováUkázky z dopisů Vítkovice, Švecova 18, 3. února 1939 (...) Chceme odjet do Palestiny. Je velmi obtížné získat povolení. Člověk musí mít tisíc liber, a ani pak to není jisté. Máme přátele, kteří nám těch tisíc liber pošlou. Do 15. března se nedá nic dělat. Později se budou nějaká povolení zase přidělovat – budeme mít štěstí a dostaneme je? S přáteli založíme malou výrobnu nebo obchod. Je dobré žít v Palestině mezi lidmi, kteří mají stejné smýšlení, zkušenosti a stejné zaujetí. A není to tak daleko jako San Domingo. Svět je v současné době tak nelidský, tak nepřirozený. (...) Z dopisu pro Lilian von Löwenadler. Jeho celé znění je v knize Kdy skončí naše utrpení (Academia, 2012) Toto jsou nejlepší věci na světě: Když domov štěstím, klidem rozkvete, se sousedy, co hledí bez závisti, poklidné chvíle v bezpečném útočišti. Příjemná hudba, dětské zpívání, kdy závist se zlobou jsou vyhnány. Srdce mi nezraňuje bolest ani lež, přijdeš však ty a navždy zůstaneš. Z dopisu pro Lilian, 3. února 1939 |
Když dospěla, napsala tři knížky pro děti, řadu básní a několik písniček. Její ukolébavka Wiegala (Poslechnout si ji můžete zde) zazněla ve filmu Nickyho rodina, znají ji lidé po celém světě.
Kdo ví, co všechno by Ilse dokázala, kdyby ji během druhé světové války nezavraždili nacisté.
Ilse Weberová se narodila v Ostravě-Vítkovicích a byla židovského vyznání. V pondělí na ni vzpomenou v Domě U Šraněk.
"S Lucií Jagerčíkovou opět připravujeme čtení z básní a dopisů neuvěřitelně tvůrčí židovské autorky," řekla ostravská básnířka Blanka Fišerová.
Půjde o scénické čtení zvané Čtení v barvách, při kterém se trochu čte, trochu hraje a tak trochu improvizuje. Začne v 17 hodin a vstup na něj je zdarma.
"Hrát budeme s autentickými rekvizitami, tedy věcmi, které se zachovaly z vítkovických židovských domů," upřesnila Blanka Fišerová.
Jak se o Ilse Weberové dozvěděla? Díky knize, kterou vydalo nakladatelství Academia v edici Paměť.
"Kniha Kdy skončí naše utrpení je sestavená z dopisů Ilse Weberové, které adresovala přítelkyni Lilian do Švédska, a také z básní, jež psala v Terezíně, kam ji deportovali s manželem a jedním synem. Druhého syna zachránila tím, že ho poslala vlakem Nicholase Wintona do Anglie, odkud se později přestěhoval do Švédska," popsala ostravská básnířka.
Básně a písně Ilse Weberové se zachovaly díky jejímu manželovi, který je ukryl přímo v Terezíně. Dopisy, které napsala své přítelkyni Lilian, většinou zůstaly na půdě Lilianina domu.
Starala se o děti, neopustila je ani u plynové komory
Editorka německého vydání knihy Ulrike Migdal popsala Ilse jako věčně optimistickou a veselou bytost, ze které "vyzařovala radost ze života a její ochota pomáhat neznala mezí".
Ilse Weberová milovala děti. Údajně se nebála pečovat ani o potomky cikánů, kterými většina obyvatelstva Vítkovic tehdy pohrdala jako sprostými kriminálníky.
Fotografie z oslavy na rozloučenou před odjezdem syna Hanuše do Anglie. Podařilo se mu tam odjet jedním z vlaků, organizovaných sirem Nicholasem Wintonem.
Když ji nacisté odvezli do Terezína, starala se tam o nemocné děti, četla jim pohádky a zpívala. Neopustila je ani při dětském transportu do Osvětimi.
"Zahlédl jsem skupinu deseti nebo patnácti dětí. Ilse stála uprostřed nich a snažila se je konejšit," zavzpomínal jeden rodinný přítel z Ostravy, když se setkal s Ilsiným starším synem Hanušem.
"'Je pravda, že se po cestě smíme osprchovat?' zeptala se. Nechtěl jsem jí lhát, tak jsem odpověděl: 'Ne, to tady nejsou žádné sprchy, ale plynová komora. Běž co nejrychleji, posaď se s dětmi na podlahu a dejte se do zpěvu. Tak se nadýcháte plynu rychleji. Jinak vás ostatní ušlapou k smrti, až vypukne panika.' Ilsina reakce byla zvláštní. Jaksi nepřítomně se usmála, jedno z dětí objala a řekla: 'Takže se nebudeme sprchovat...'"
Zajímavé je, že Ilse ve Vítkovicích dosud nemá žádnou pamětní desku. Sdružení Upstairs, jehož je Blanka Fišerová dramaturgyní, by se o to chtělo zasadit.
Vzpomínky na židovské obyvatele Vítkovic
|
