Viktor Kolář, světově uznávaný fotograf a držitel ocenění Osobnost české fotografie, který se jako jeden z mála autorů věnuje po celý život pouze jednomu tématu, a to Ostravě, začal fotit již začátkem 50. let. Díky tatínkovi, který až do roku 1948 vlastnil fotografický ateliér. Fotografie horníka ve sprchách vznikla o čtyři desetiletí později, konkrétně v roce 1992 na Dole Paskov.
„Do dolu jsem se vydal ráno s cílem nafotit havíře cestou na ranní šichtu. Doma po vyvolání filmů jsem ale viděl, že ti usměvaví a vtipkující chlapi nemají dost toho „gruntovního“ co bych chtěl ukázat a tak jsem se sbalil a jel do dolu znovu,“ popisuje Viktor Kolář.
Tentokrát vsadil na „fajront“, tedy konec směny, kdy havíři po vyfárání vcházejí do šaten. Okamžitě podle něj bylo vidět jak je atmosféra jiná. „Únava, kdy sotva stáli na nohou, byla téměř hmatatelná. Pozoroval jsem chlapy, jak odkládají výstroj a hledal. První muž to nebyl, ani druhý mne nezaujal… až v tom jsem ho uviděl. Vypadal jinak než většina ostatních. Byl vysoký a spíše šlachovitý, než aby to byla hora svalů. Dlouhé vlasy mu rámovaly tvář, ze které svítily oči blankytně modré, zasazené v uhelném prachu a potu. Oči, jež byly plaché na světlo. První co mi blesklo hlavou, že tak by asi v tomhle prostředí vypadal Kristus,“ říká autor.
Podle Koláře byl muž, kterého se nestačil zeptat na jméno, zcela vyčerpán, což atmosféru kolem něj ještě vyostřovalo. „Stačilo, abych jen nehnutě stál a pozoroval výraz v jeho tváři. Posléze se na mne podíval a já ten pohled zachytil zmáčknutím spouště. Udělal jsem ještě jeden záběr, kvůli jistotě, že to tam mám. Nebyl ale potřeba. Doma, kde jsem si poté prohlížel náhledy, jsem viděl, že první záběr má všechno, co musí dobrá fotografie mít,“ vzpomíná Kolář.
Fotografie horníka v šatně byla vystavena na několika světových výstavách a mnohokrát publikována v časopisech a knihách. Za všechny lze podle Koláře uvést například časopis The Mother Jones v San Francisku, kde byla otištěna na dvojstránce, nebo výstavu Evropští fotografové ve 20. století v Barbican Art Gallery v roce 2006, kdy byla fotografie publikována také v katalogu výstavy, a to opět na dvojstraně.
S mužem na snímku, kterého zvěčnil na cestě do sprchy, se Kolář osobně nikdy víc nesetkal. Je ale přesvědčen, že se jejich cesty ještě jednou zkřížily. „Jel jsem tehdy tramvají a přede mnou seděl muž. Byl vysoký a šlachovitý, dlouhé ale řidší a šedivějící vlasy mu padaly na ramena. I když byl ke mně obrácen zády, niterně jsem cítil, že ho znám. Pak se zvedl a podíval se mne stejným způsobem, jako tehdy na sprchách. Pohledem, který jsem důvěrně znal z fotografie. Stejně jako poprvé, i v tramvaji jsem ho nechal odejít beze slov. Ostatně jako většinu lidí, které jsem kdy fotil,“ prozrazuje Kolář, který Ostravsko a jeho život na fotografiích zachycuje již 60 let.
Výjimkou je pět let (1968 až 1973), které fotograf prožil v Kanadě. „Chtěl jsem si ověřit svůj potenciál. Bylo mi sedmadvacet a byl nejvyšší čas odtrhnout se od velké rodiny, postavit se na vlastní nohy a nést svou odpovědnost. Druhým důvodem pak byla okupace 21. srpna 1968,“ zdůvodnil Kolář své rozhodnutí opustit zemi.
Velkolepé potýkání se fotografa Viktora Koláře s rodnou Ostravou |
Po pěti letech se ale domů vrátil. Důvodem byl slib, který si při odchodu dal. „Slíbil jsem si, že se ve světě chci jen postavit na vlastní nohy, dokázat si, co ve mně je. To se mi podařilo. A taky jsem chtěl zpět do Ostravy, pokračovat v tom, co jsem v šedesátých letech začal. Zajímalo mě, kam se Ostrava a lidé v ní posunuli, jak se budou fotit teď a co nového na mě v ostravských zákoutích čeká,“ zdůvodnil svůj rozhodnutí v rozhovoru pro MF Dnes Kolář, který návratu nikdy nelitoval.
„Fotky mě posilovaly. V Kanadě i tady v Ostravě. Viděl jsem, co dokáži nafotit. Někteří sice označovali mou tvorbu za depresivní, ale já jsem přesvědčen, že pouze představuje lidský život ze všech stran. Tu a tam jsem zavítal do rodin havířů i hutníků. Někdy to byli chlapi sígři, kteří znali z práce jen cestu do hospody a pak domů. A já tam byl s nimi, musel se s nimi sžít a pak teprve fotit, abych zachytil celou tu syrovost. Nikdy jsem lidi nearanžoval do nějakých pozic a po pravdě v těchto rodinách by mi to ani nedovolili. A tady, v tomto srdci Ostravy, jak já mu říkám, mezi Ostraváky a ostravskými haldami, vzniklo to nejlepší, co jsem mohl lidem nabídnout. Tyto lidi jsem znal a tady jsem vždy mohl fotit srdcem,“ je přesvědčen Kolář.
