Máte za sebou tři inscenace v Komorní scéně Aréna. Od Nového roku nastupujete jako nový šéf činohry do typově odlišné instituce – Národního divadla moravskoslezského. Jak si tento na první pohled velký rozpor vysvětlit?
Myslím, že je to dáno mou minulostí, kdy jsem v Praze dosud fungoval jako ředitel repertoárového a také souborového Divadla Komedie. Paradoxně se sice jednalo o malé divadlo, ale přesto jsou i tady jisté styčné body s Národním divadlem moravskoslezským. Měli jsme většinou vyprodáno, diváci k nám ovšem nechodili na tituly, ale na soubor, který pro ně byl čitelný. Diváci jsou zvědaví, co jejich oblíbený soubor udělá, s tímto mám zkušenosti. Předpokládám, že to byl rovněž důvod, proč mě ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil oslovil s nabídkou vedení zdejší činohry.
Předpokládám, že jste byli s Divadlem Komedie a Komorní scénou Aréna na stejné vlně. Uvažovali jste někdy také o užší spolupráci?
Měli jsme v hlavě několik projektů. První spočíval v tom, že umělecký šéf Arény Ivan Krejčí společně s dramaturgem Tomášem Vůjtkem měli zkoušet v Divadle Komedie inscenaci Smíření. K její premiéře však nakonec došlo v místě vzniku, v Ostravě, což je možná ještě lepší. Vytváří totiž triptych. Je třeba si uvědomit, že v tomto ohledu takové divadlo vytváří určitou službu veřejnosti i dramaturgicky, protože tento soubor uvádí autory, na které by si málokdo troufl. Když jsem inscenoval v Komorní scéně Aréna, tak jsem to ani nevnímal, že bych se vepsal do Arény, ale spíše do Ostravy.
Kdy jste se rozhodl, že se do Ostravy přestěhujete?
Stěhování jsem řešil až v okamžiku nabídky z Národního divadla moravskoslezského. Stálé bydliště mám sice ještě v Praze, ale je pouze otázkou času, kdy si je změním. Přestěhovaný jsem a vím, že tady nejdu na rok nebo na dva. Když vám někdo svěří tak rozsáhlý soubor, tak se dá do dvou let hovořit pouze o vstupním momentu. Že se divadlo někam dostane, to zjistíte až po čtyřech pěti sezonách.
Co obnáší příchod k velkému souboru?
Tím, že nastupuju v lednu, přicházím v půlce sezony. Přijímám ji a nemám prostor nic zásadně měnit. S Jiřím Nekvasilem jsme si řekli, že mé tvůrčí období začíná až od další sezony. Takže se tady vyskytuju, docházím na porady a dělám dílčí kroky. Po poradě se zástupci divadla jsem například vybral nového dramaturga Adama Golda.
Jaká je filozofie vaší dramaturgie? Kam chcete příští sezonu směřovat?
Plánuju tituly tak, aby sezona měla nějaký výraz. Nemělo by jít pouze o divácky úspěšné věci, ale mělo by se hrát také dovnitř divadla, vytvářet tvůrčí adrenalin. Nechci ovšem zvát režiséry, po kterých by sice zůstalo výrazné gesto, ale pachuť v hledišti. Zároveň bych chtěl rovnoměrně rozdělit příležitosti pro celý soubor, ne aby se tady některý z herců za celou sezonu prošel jen dvakrát po jevišti.
Přitom však nastupujete do situace, kdy jste se zdejší činohrou vlastně ještě nic nenastudoval, není to nevýhoda?
Jak se to vezme. Může se to jevit jako velká nevýhoda, že je vlastně neznám. Já to však naopak cítím jako velkou výhodu, kolem které vzniká zvědavost a zjitřenost. Proto bych tu šanci neměl propást a měl bych ji umět využít. Nepropásnout otevřené oči a připravenost, protože ta se dá proměnit ve tvůrčí energii.
Vaše první režie bude na jaře v podobě psychologického dramatu Řeči léčí. To je kus známý i díky filmové verzi Nebezpečná metoda, kterou natočil David Cronenberg...
Ten náš překlad je možná trošku zavádějící v tom, že půjde o vaudevillovou komedii na téma pomluv. Snad ale dokážeme vysvětlit, že se jedná o zajímavé drama s atraktivním příběhem o jedné z životních etap slavného psychologa Sigmunda Freuda a jeho žáka a pozdějšího rivala Carla Gustava Junga.
Jak hodnotíte současný stav Národního divadla moravskoslezského?
Zázemí je velice efektivní, což je obrovský servis. Celkem je to všechno kolos, možná třetí největší divadlo v Česku.
Co očekáváte od jmenování šéfem činohry?
Vnímám to jako obrovskou příležitost, přitom to někdo může vnímat až jako strašidelnou věc. Vlastně přicházím k hotovému, což mě velice láká. Často jsem totiž bojoval s tím, že něco nejde, že nejsou lidi, teď to bude pravý opak. Na druhou stranu tady vidím jistou nevyváženost v uvádění některého typu divadla. Třeba Král Ubu, který byl nasazen bez přípravy publika. Dobře, proč ne, udělejme Krále Ubu na velké scéně, ale musí k tomu vést nějaká dlouhá cesta, na níž půjde společně herec, režisér i divák a bude to trvat třeba několik sezon. Žádné razantní šoky. V úvodní fázi pro mě bude především důležité co nejvíce sehrát soubor.
Když odhlédnete od své profese, co vás na Ostravě baví?
Omlouvám se, ale divadlo nemohu oddělit, je to pro mě přirozené prostředí. Před dvěma roky jsem tady mluvil s nějakým klukem, který se chystal do Prahy. Ptal jsem se jej, co tam bude dělat? Odpověděl, že tam je všeho moc, a to je právě ono – moc divadel, hospod... A já mu říkal: Ty tam přijedeš a první co uděláš, že si vytvoříš okruh tří hospod a devíti přátel, které budeš v různém rytmu obcházet. Vytvoříš si Ostravu v Praze a ta se pro tebe stane nevyužitá.
Jakou Ostravu jste si tedy vytvořil vy?
Mně se líbí, že Ostrava, kromě několika částí, má nevyslovená pravidla, kde je možné všechno, nebo vůbec nic. Chodím rád do Staré arény nebo do Absintového klubu Les, kde je to opravdu tvůrčí. Všechno, co se zde odehrávalo, mělo zatím vždy nějaký výstup, třeba že se herci po divadle sejdou, jdou se napít a ještě pořád tu inscenaci řeší. V Divadle Komedie jsme byli jen v malé bublince, kdežto celá Ostrava je pro mě jedna velká bublina, ve které je mi velmi dobře. Líbí se mi, že je tady kousek do Beskyd a celá zdejší oblast je pro mě něčím opravdová a lidská.
