Ve válce i před ní se nebál v kázáních otevřeně postavit proti nacismu. To se páteru Richardu Henkesovi nakonec stalo osudným.
Kněze, v té době působícího na Hlučínsku, zatklo gestapo a poslalo do koncentračního tábora v Dachau. Tam se Henkes dobrovolně rozhodl pomáhat nemocným v uzavřeném tyfovém bloku.
Nemocí se ale zakrátko sám nakazil a podlehl jí. Nyní se Richard Henkes dočká blahořečení. Před Vánocemi papež František podepsal kanonizační dekret a v průběhu letošního roku bude Henkesovo blahoslavení slavnostně vyhlášeno.
Henkes pocházel z německého Porýní, kde se už v mládí stal členem katolického řádu pallotinů, řeholního společenství, jež se snaží zapojit laiky do života církve. V rámci svého působení u pallotinů se v třicátých letech dostal do Slezska: nejprve jako učitel řádové školy v Kietrzi, nyní polském městečku, které však tehdy patřilo pod olomouckou diecézi.
„Když se v Německu dostali k moci nacisté, Richard Henkes se proti nim začal ve svých kázáních vyslovovat. Mluvil velmi odvážně, podle evangelia, ale jasně protinacisticky. A oni si toho velmi rychle všimli,“ přiblížil svinovský farář Jan Larisch, jenž se zabývá životem významných kněží našeho regionu.
Tlak ze strany nacistů vůči Henkesovi kvůli jeho veřejným projevům sílil, a tak se představení řádu pallotinů rozhodli, že nebudou riskovat zavření církevních škol, a Henkese poslali do vesnice Branice, nyní těsně za polskými hranicemi v sousedství Úvalna na Krnovsku.
Tam se Henkes stal ředitelem exercičního domu sv. Josefa. „Kromě toho ale dále jezdil po okolí a kázal. I tam se proto na něj začal soustřeďovat zájem nacistů. A protože mu hrozilo, že bude muset narukovat do armády, byl jmenován do funkce faráře ve Strahovicích na Hlučínsku. Protože jakýkoli jiný kněz, s výjimkou právě farářů, do armády být odveden mohl,“ podotkl Larisch.
Osudné se Henkesovi stalo jedno kázání v březnu roku 1943 v Branicích, jemuž naslouchali i němečtí velitelé umístění v tamním vojenském lazaretu. „Henkes z mládí znal z rodného Porýní kostely zasvěcené velitelům římských legií, mučedníkům, kteří obětovali svůj život pro křesťanskou víru. Ve svém kázání se proto vyslovil, že by chtěl vidět věřící německé důstojníky, kteří za svou vírou opravdu stojí a nebojí se za ni obětovat život,“ přibližuje Larisch.
O potraviny se Henkes dělil s ostatními vězni
Několik týdnů po této události Henkese zatklo v Ratiboři gestapo. Odtud zakrátko putoval do koncentračního tábora v Dachau. „Tento koncentrační tábor byl velmi specifický, protože do něj byli nacisty umisťováni katoličtí kněží všech národností,“ osvětlil Larisch.
Na začátku pobytu v Dachau vystřídal Henkes několik fyzicky náročných zaměstnání, nakonec se stal kantýnským na bloku číslo 17.
„Jeho úkolem bylo obstarávat pro vězně ze svého bloku poštu, zajišťovat jídlo a vyřizovat potřebné náležitosti ve vztahu k veliteli bloku,“ popsal Larisch s tím, že své funkce využíval Henkes k tomu, aby i nadále pomáhal potřebným.
Jakákoli zásilka byla totiž pro vězně značnou vzpruhou. „V jednom z tajných dopisů požádal do Strahovic, zda by se někdo mohl postarat o zasílání balíčků pro kaplana ze Salzu, také uvězněného v Dachau, s tím, že se o něj do té doby postará sám. Byl znám tím, že se s kýmkoliv dělil o své potraviny,“ přiblížil Larisch.
Kněz dobrovolně zůstal v baráku s tyfovou epidemií
Na přelomu let 1944 a 1945 se situace v táboře výrazně zhoršila. Přicházely stále nové transporty, navíc vypukla tyfová epidemie.
„Otec Henkes se tehdy rozhodl dobrovolně vstoupit do bloku 17, který byl pro nemožnost zvládnout epidemii prohlášen za přísně uzavřený, aby mohl pečovat o nemocné vězně. Byl si přitom plně vědom, že může sám onemocnět a zemřít. I na tom je vidět jeho ochota jít k lidem a nasadit za ně vlastní život,“ uvedl Larisch.
Z osudného kázání...Že si Richard Henkes nebral vůči poměrům v nacistickém Německu servítky, svědčí i jeho kázání z března roku 1943, na jehož základě byl následně zatčen gestapem. Ostře se v něm vyhrazuje proti totalitním poměrům hitlerovského Německa, přestože věděl, že mezi jeho posluchači jsou lidé, kteří na něj donášejí. „Současný režim nepotřebuje inteligentní občany, ale jen stádo ovcí. V dobách prvotní církve byli věřící ochotni se za svou víru obětovat, vzdát se všeho. Víra pro ně byla takovou hodnotou, že pro ni riskovali děti, rodiny, dokonce i život. Takový postoj vyžaduje i dnešní doba. K výchově našich dětí v nacisty ovládaném školství mlčíme, ve veřejném prostoru, který ovládá nacistická ideologie, mlčíme. Přichází doba, kdy nám možnost mluvit bude úplně vzata.“ |
Během krátké doby se Henkes skutečně nakazil a za několik dní, 22. února 1945, zemřel. Spoluvězňům se podařilo uplatit kápa krematoria a nechat Henkesovo tělo spálit odděleně. Popel uschovali a po válce převezli do kláštera pallotinů v německém Limburgu, kde jej uložili na kongregačním hřbitově.
V polovině devadesátých let pak začal dlouhý proces k Henkesově blahořečení. Na této snaze se společně podílela česká i německá strana.
„Bylo třeba posbírat a ověřit svědectví týkající se Henkesova života, žádost pak ve Vatikánu prošla komisemi historiků, teologů a na závěr kardinálů, kteří dali dobrozdání, že je možné, aby papež uznal Henkesovu mučednickou smrt,“ popsal Larisch s tím, že klíčový moment nastal před loňskými Vánocemi, kdy papež František podepsal kanonizační dekret.
„Podle nepsaných pravidel blahořečení by měl papež podepsat finální dokument někdy kolem Velikonoc a slavnostní blahořečení by se mohlo uskutečnit na konci léta, případně na podzim,“ doplnil Larisch.
