Podle svých slov se totiž vrací domů, protože právě v Ostravě nastoupil svou uměleckou dráhu.
„Do Ostravy jsem se dostal v roce 1992, když jsem se přihlásil na zdejší pedagogickou fakultu, na katedru výtvarné tvorby. Z mého pohledu tehdy vypadala Ostrava nádherně, až mi připomínala exotický ostrov. Do té doby jsem byl zvyklý na města jako Olomouc nebo Brno,“ vzpomíná sochař. „Ostravou jsem byl unesen, protože představovala tak obrovský rozdíl. Ve své syrovosti znamenala výjimečné místo, které jsem mohl teprve začít objevovat, což bylo úžasné.“
Více než centrum v divokých 90. letech mladíka zajímala ostravská periferie. „Centrum ne že by nebylo zajímavé, aspoň pro nás studenty. Na Stodolní stála jediná hospoda – Černý pavouk, jinak ji lemovaly pusté domy se zatlučenými okny a to jí dodávalo úžasnou atmosféru. Ještě poutavějším se pro nás stalo okolí města, o víkendech jsme pořádali výlety po okrajových částech Ostravy, které na nás působily ještě silněji než centrum,“ přiznává Koléšek.
„Vratimov, Kunčice a další části nám skýtaly hodně dobrodružství, ze kterých jsme pak mohli čerpat ve škole pro svoji práci. Tyto jízdy nám skýtaly inspiraci. Když se tak nad tím zamýšlím, od těchto chvil na mě Ostrava působí jako živý pomník soužití člověka a stroje, z čehož čerpám do dneška. Nejintenzivněji ale v letech 1992 až 1997,“ vzpomíná.
Jak se dostat do ateliéru
Ke své vytoužené práci sochaře se ale musel nejprve na vlastní pěst propracovat. A to rovnou od píky. Obor sochařství v roce 1992 totiž nebyl součástí katedry.
„Nastoupil jsem do Ateliéru intermédií, po dvou nebo třech letech na katedru přišel sochař Stanislav Hanzlík. Podařilo se mi jej přemluvit, aby zařídil samostatný sochařský ateliér, a stal jsem se jeho prvním studentem,“ říká Koléšek.
Jaroslav KoléšekNarodil se v roce 1974 ve Šternberku. V letech 1988–92 absolvoval Střední umělecko-průmyslovou školu v Brně a poté v letech 1992–97 sochařství na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity v ateliéru Stanislava Hanzíka a Mária Kotrby. Vyučoval na SPUŠ sklářské ve Valašském Meziříčí, pracoval jako asistent na Katedře sochařství Ostravské univerzity. Od roku 2011 vede Katedru sochařství v Mariánských Horách. Mimo sochařství má i další aktivity, ve Fulneku například vytvořil Síň slávy Petry Kvitové.  |
Na střední škole studoval design, přesnost a přílišná techničnost však pro něj přerostla únosnou míru, potřeboval něco volnějšího. „Intermédia se věnovala spíše architektuře, což bohužel směřovalo rovněž k přesnosti. Toužil jsem více po volnosti a sochařství se mi zdálo nejvhodnějším, abych se mohl osvobodit od těch milimetrů,“ vysvětluje.
Velká výstava v Domě umění nesla symbolický název Technointim. „Je v tom obsažena právě ona technika v Ostravě, všudypřítomný průmysl z 90. let, který dnes už mizí. Tehdy mě zajímala hlavně technika, to byl můj přístup, přibližoval jsem se k lidem prostřednictvím věcí. Zpracovával jsem témata strojů a technických zařízení, ale pořád za nimi byl člověk. Čím jsem starší, tak se tento poměr mění, věci ustupují a nahrazují je lidé, ti mě zajímají nejvíce,“ přibližuje sochař.
„Název výstavy vychází z tohoto vývoje, od techniky k člověku. Stroje v mé práci jsou stejně jen personifikací lidí, jejich vzájemných vztahů,“ nastínil sochař.
Přestože Jaroslav Koléšek absolvoval školu v Ostravě, která jej tolik přitahovala, neznamenalo to, že by v ní získal zaměstnání.
„Po skončení studia jsem odešel pracovat do Olomouce k restaurátorům. S Ostravou mě nadále poutal kontakt díky výstavám a přátelům. Na dvacet let jsem se usadil ve Valašském Meziříčí, kde jsem zprvu učil na sklářské škole. V roce 2008 mě vzal sochař Marius Kotrba jako asistenta na obor sochy v Ostravě. Takže jsem se sice vrátil, ale pořád jsem dojížděl z Valmezu,“ konstatuje Koléšek.
„Kontakt s Ostravou se stal těsnější, přestěhoval jsem se ale teprve před pár měsíci. Dnes je ze mě Ostravák. Je to skutečně tak a zdá se mi, že se po těch letech vracím domů. Ostravu považuji za své město už od dob studií, kdy se naše setkání stalo natolik intenzivním, že v případě ostatních měst mi připadá, jako bych v nich pobýval vždy jenom na návštěvě.“
Ostravské stopy: Starší kolegové mě brali jako exota, říká sochař Gebauer |
Dnes tak s odstupem může poměrně věrohodně hodnotit současnou tvář Ostravy. „Proměnila se zásadně, po její síle a energii už moc památek nezbylo. Některé se staly kulturními zařízeními, kde je vidět, jak se Ostrava proměňuje v klasické euroměsto, jakých potkáváme dost na cestách do zahraničí. Původní charakteristika zmizela. Nejen z města, ale také z lidí. Drsnost havířského a hutnického města z ní vyvanula,“ shrnuje sochař.
Podle něj se všechno změnilo. „A pokud nějaká tradice zůstává, tak třeba v podobě osamoceného centra města připomínajícího vylámané zuby, změna je však zásadní. Stejně tak je pro mě změna přestěhovat se z podhůří Beskyd do Ostravy. Posun, který je pro mě úžasný. Ostrava mne rajcuje. Tím, jak to v ní tepe,“ popisuje.
Změnou je i způsob vedení výstavní činnosti ve městě: „V 90. letech jsme nevystavovali ani tak moc v galeriích. Byli jsme například v domech určených k asanaci. Krátké výstavy pro nás tehdy měly svou váhu. Pro nás, kteří jsme se na nich tehdy sešli mimo oficiální kruhy, představovaly velkou událost. Musím také uvést, že jsem za posledních deset let v Ostravě neměl samostatnou výstavu. Schválně jsem si to šetřil na nějakou zásadnější příležitost,“ dodává sochař.
