Martin Čížek, dětský hrdina dnes už legendárního seriálu Přátelé Zeleného údolí, ukončil svou hereckou kariéru již v pubertě. Podle svých slov si herecké slávy užil v dětství dost a časem zjistil, že se lépe uplatní v jiné profesi.
Dnes osmačtyřicetiletý muž žije s rodinou v Ostravě a s prací pojišťovacího agenta je spokojený. „Jen ten Baník už není, co býval dřív,“ říká.
Poznávají vás lidé ještě po letech, nebo už si vaše jméno se seriálovou postavou Pavlíka nespojí?
Přiznávám, že těch, co mě poznávají, je stále méně a méně. A popravdě se není čemu divit. Přiznejme si, že k tomu hubenému klukovi s kudrnatými zrzavými vlasy mám už daleko. Když se seriál reprízuje, občas se třeba ještě pár klientů, jež pojišťuji, samozřejmě zeptá. Já už to ale vnímám jen jako uzavřenou kapitolu. Jako velký dětský zážitek.
Pamatujete si, jak jste se k seriálu dostal?
Naprosto přesně. Tenkrát, v roce 1978, přišli do školy režiséři, kteří objížděli základní školy v regionu a hledali představitele pro nový projekt ostravského studia tehdy ještě Československé televize. Povídali si s námi a pak mě pozvali na konkurz do studia, kde už se uskutečnil užší výběr. Pamatuji si, že se tam se mnou utkal třeba Ondřej Malý, kterému potom režisér svěřil v seriálu menší úlohu. S odstupem času si říkám, že zabodovaly asi mé rétorické schopnosti a samozřejmě kudrnaté zrzavé vlasy, které asi lidem v paměti utkvěly. Rodiče tehdy s mým účinkováním v seriálu souhlasili a já se těšil.
Bylo náročné skloubit natáčení a školu?
Z natáčení jsem byl nadšený. Bral jsem jako obrovskou výhodu mít ve škole takzvaný individuální plán. Docházel jsem jen na zkoušky. Na gymplu mi to pak ale chybělo. A doháněl jsem, co se dalo.
Vnímal jste filmování jako povinnost, nebo vás bavilo?
Zpočátku jsem to coby desetiletý kluk bral jako velké dobrodružství. Objevoval jsem něco neznámého. Všechno mě učili, jak mluvit, jak chodit před kamerou. Někdy to ale bylo náročné. Každý den jsem vstával v pět ráno, vyzvedl mě štáb, dojeli jsme do Beskyd a natáčeli záběry. Vzpomínám si, že jsem třeba jen hodinu probíhal ranní mlhou, protože to režisér do seriálu potřeboval. Takže někdy jsem byl unavený a protivný. Hodně lidí dodnes vzpomíná, jak jsem režiséra, pana Františka Mudru, zavřel do kozího chlívku, protože už jsem ten den nechtěl natáčet. Ostatním trvalo nejmíň hodinu, než ho našli. Byli v jiné budově, takže křik a bouchání pana režiséra na dvířka chlívku nikdo neslyšel. Pak z toho byl i problém, protože se mezitím začalo stmívat a už se nemohlo dál točit, takže se ten natáčecí den prodražil.
Kdo vás před kamerou nejvíce herecky vedl?
Byli to určitě oba režiséři, tedy František Mudra a Vojtěch Skopal, kteří mi trpělivě vysvětlovali vše potřebné, zkoušeli se mnou situace. A to ještě dřív, než se začalo naostro natáčet. Pamatuji si, že tehdy se točilo na nový barevný film, jednalo se o drahý materiál. Takže když jsme některý záběr jeli třeba popatnácté, producent už skřípal zuby, jak to bude drahé. Byla to jiná práce než dnes, kdy se záběr může opakovat mnohokrát a nikomu to nevadí. Takže jsme před natáčením více zkoušeli, ideální pak bylo, když to režisér vzal takzvaně na první dobrou. Nejvíce mě ale podporoval a učil Vlado Müller.
Pomáhal vám?
Moc. Trávili jsme spolu skoro každý den celé dva roky, takže mě vychovával, učil, vysvětloval. Časem jsme si na sebe zvykli a začali být sehraní, věděl jsem, na jakou narážku reagovat. Pomáhal mi se vším. Měl jsem ho moc rád, pro kluka jako já byl obrovským vzorem. Myslím, že si mě i on velmi oblíbil. Když po letech přijel do Ostravy, tak jsme se potkali, zajímal se o mě. Troufám si tvrdit, že jsem mu v některých chvílích do jisté míry nahrazoval syna, když si s tím vlastním místy nerozuměl.
Seriál Přátelé Zeleného údolí- Dvanáctidílný československý televizní seriál z roku 1980 se natáčel v Beskydech a v horských kulisách vyprávěl příběh přátelství malého městského kluka Pavlíka s hajným Horynou. - Hlavní dětskou roli ztvárnil Martin Čížek, jeho dospělým hereckým partnerem byl slavný slovenský herec Vlado Müller. - V dalších rolích se objevili Zuzana Fišárková, Svatopluk Matyáš, Karel Vochoč, Jaromíra Mílová, Ondřej Malý či Jiří Čapka. Režiséry seriálu byli František Mudra a Vojtěch Skopal, hudbu složil Vadim Petrov.  Ze seriálu Přátelé Zeleného údolí |
Setkal jste se pak v průběhu let i s dalšími hereckými osobnostmi?
Ano, a byl to pokaždé velký zážitek. Po natáčení seriálu jsem se například objevoval ve Studiu Kamarád, takže v kontaktu s kamerou a lidmi kolem jsem byl neustále. Pamatuji si, že jsem se účastnil i natáčení galavečeru, kde se předávaly ceny. Tehdy jsem poprvé „na place“ zažil paní Bohdalovou, měla na štáb jasné požadavky, byla dost temperamentní, ale naprosto profesionální. Pak ale nabídky na filmování ustaly. To je, myslím, problém všech dětských hvězd, proslaví se v jedné roli, kterou už ničím jiným nepřebijí. Natáčel jsem potom v pubertě ještě párkrát, ale všechno zůstalo ve stínu Přátel Zeleného údolí.
Mrzelo vás to?
Popravdě ani ne. Pochopil jsem, že to není kariéra, kterou bych dlouhodobě mohl dělat. Navíc jsem měl více aktivit, které mě bavily. Od sedmi let jsem hrál za Baník Ostrava a pak v dorostu. Pravou zálohu a pravý útok. Na nejvyšší soutěž jsem ale neměl. Vystřídal mě v klubu jmenovec Martin Čížek, který se v Baníku proslavil. Bavil mě pak i stolní tenis, který jsem hrál za TTC Vítkovice. Později, v šestatřiceti letech, jsem za tento klub nastoupil k deseti extraligovým utkáním.
Sportu jste zůstal věrný také jako divák. Léta jste patřil k fanouškům Baníku a pravidelně sedával na tribuně. Platí to stále?
Myslím, že nejen pro mě je Baník nyní velkým zklamáním. Dvě poslední sezony jsem už vynechal. Nepřestávám ale věřit, že se nakonec klub odrazí ode dna a budeme na něj zase chodit jako dřív. Nicméně na to si asi zatím počkáme.
Ještě zpátky k mládí. Na vojně jste sloužil na hranici...
Ano, bohužel jsem se nedostal na práva. Zkoušky jsem sice složil, ale pro velký počet uchazečů jsem nebyl přijat. Takže přišla vojna, měl jsem se hlásit u pohraniční stráže. Střílet na lidi, kteří chtěli jen utéct za hranice, jsem ale nemohl. Odmítal jsem to a měl z toho i problémy. Po tříměsíčním základním výcviku mě stáhli k útvaru CO do vnitrozemí. Nakonec se naskytla možnost získat práci horníka v dole Jan Šverma, kterou jsem rád přijal. Musím přiznat, že to byla ukrutně těžká práce. Sfárat dolů a tam na směny pracovat se sbíječkou. Na druhou stranu, tato práce byla dobře placená, takže jsem si mohl postupně pěkně zařizovat přidělený byt. Vzpomínám si, že jsem tenkrát dal velké peníze za takzvané letiště, taková postel nebyla k dostání a na dámské návštěvy dělala velký dojem.
Pak se ale důl zavřel. Kam jste zamířil?
Pět let jsem pak pracoval na úřadu práce jako referent, kde jsem jako poradce vystudoval i vysokou školu. A pak už jsem se dostal k pojišťovnictví, kde působím doteď. Zabezpečím tím rodinu, a to je pro mě nejdůležitější. U tohoto povolání jsem ale zúročil i hereckou průpravu a studium psychologie, protože musíte na lidi dobře zapůsobit a oni vám musí uvěřit. V tomto je herectví podobné.
Kdyby ještě přišla nějaká herecká nabídka, kývl byste na ni?
Myslím, že už ne. Nějaké nabídky se mi naskytly i v dospělosti, ale to by znamenalo přerušit současné povolání a risknout to. A na tuto nejistotu se už necítím.
