Odcházíte z Ostravy. Co budete dělat? Končíte i ve skupině Liberty?
Nejdříve si chci užít trochu času s rodinou, s manželkou, pak se budu zase věnovat byznysu. V Liberty končím, ale pravděpodobně se budu věnovat práci nepříliš vzdálené ocelářství. To ale neznamená, že bych spolupráci s Liberty definitivně uzavřel. Je to firma, jejíž vize jsou pro mne velice zajímavé.
V jakém stavu je ostravská huť při vašem odchodu ve srovnání s tím, když jste přicházel?
Přišel jsem před rokem jako krizový manažer, protože budoucnost podniku nebyla úplně zřejmá. Rok 2019 byl velice složitý a firma hodně prodělávala. Ve hře byly všechny možné scénáře. Řešilo se i zachování prvovýroby, hledaly se optimální prostředky, jak dostat huť do dobré kondice.
A povedlo se to?
Za ten rok se ukázalo, že lidé v huti jsou velice flexibilní. Podařilo se nám i odstavit a zase rozjet jednu vysokou pec, což nám pomohlo přizpůsobit se nejhorším podmínkám na trhu za sedmdesát let existence huti. Nyní se situace na trhu zlepšuje. To nám umožňuje brát jen ziskové zakázky. Už to není jen o tom, vůbec sehnat nějaké zakázky, nebo odstavovat výrobu, ale vyrobit a prodat co nejvíce. Hospodářské výsledky v prvním čtvrtletí i v prvním pololetí by už měly být kladné.
Je tedy huť zachráněna?
Život jakékoliv firmy není jen o vydělávání, když je konjunktura, ale i o zvládnutí období, kdy je trh v poklesu. A tyto procesy se nám podařilo nastavit. Je to důležité i kvůli tomu, jak stoupají náklady na emisní povolenky. Ty jsou nyní přes 30 eur za tunu CO2. To jasně říká, že budoucnost ocelářství musí být zelená. Takže to nejdůležitější, čeho jsme docílili, je, že jsme dosáhli zásadního posunu v přípravě nových technologií.
V čem?
Umožní tady vyrábět levněji a ekologičtěji, snížit emise CO2.
Huti nyní ekonomicky hodně pomáhá, že jsou ceny zatepla válcované oceli nejvýše za 12 let. Co se stalo, že tak rychle vyskočily nahoru?
Ocelářský trh je téměř pořád velmi nestabilní. Jedním z důvodů je i to, že jsou zde jakékoliv investice velmi nákladné. Podobně jako v těžařském průmyslu. To, co se děje v ocelářství, určuje převážně Čína. Když začala být situace v těžařském průmyslu nepříznivá, přestalo se investovat. Situace se ale začala obracet. Čína začala dovážet obrovské množství rudy, takže těžaři museli investovat do rozšíření těžby. A to nastartovalo celý obor. Ceny plochých válcovaných výrobků stouply od května o více než třetinu.
Znamená to, že je Čína nejen pro ostravskou huť Liberty, ale i pro evropské hutnictví jak velkou hrozbou, tak pomocí? Je hlavním hybatelem trhu?
Čína je opravdu hybatelem všeho, co se oceli týče. Od ceny rudy, přes elektrody až po žáruvzdorné materiály. Proto je vždy potřeba situaci v Číně sledovat a reagovat na ni. Pokud Čína vyrábí tolik, kolik sama potřebuje, je to pro svět v pořádku. Pokud ale má přebytek výroby a začíná vyvážet, je to hrozbou pro všechny. Není tady důvod, proč by měla Čína vyrábět 60 procent celosvětové produkce.
Změní se to?
Čína také pracuje na transformaci svého ocelářství. Odstavuje menší vysoké pece, které nejsou dostatečně konkurenceschopné a nahrazuje je obloukovými pecemi, které jsou konkurenceschopnější. Velké ekonomiky, jako jsou Spojené státy a Evropa, by se měly spojit a snažit se o to, aby se Čína nezbavovala své nadbytečné výroby za dumpingové ceny.
Spojené státy vystupovaly proti Číně poměrně rázně, Evropa v tomto dost zaostávala.
Evropská unie má program pro omezování emisí CO2. To by byl dobrý program, pokud by byl aplikován celosvětově. V současnosti, když povolenka stojí 30 eur na tunu a na vyrobenou tunu oceli vyprodukujete dvě tuny CO2, to dělá dodatečné náklady 60 eur na tunu. To je deset procent ceny oceli. To pak dělá pro ty, kteří nemusí za CO2 povolenky platit, vývoz oceli velmi snadným.
Řešením by asi bylo clo, nebo nějaké jiné ochranné řešení. V tom ale Evropa příliš aktivní není.
Na současné koronavirové situaci je i jedna pozitivní věc. Všichni si uvědomili, že být plně liberální je hodně naivní. Evropa se dostala do situace, kdy neměla respirátory ani roušky a byla na jejich dodávkách zcela závislá na Číně. Nedovedu si představit, co by se dělo, kdybychom byli na Číně závislí, i co se oceli týče.
Je tady za dobu, co jste byl v Ostravě, nějaký znatelný posun přístupu Evropské unie, která na jednu stranu zadává evropským výrobcům ekologické povinnosti, na druhou je ale nijak nebrání před výrobci, kteří takové náklady nemají?
Eurofer (The European Steel Association, Asociace evropských výrobců oceli, pozn. red.) i další oborové organizace jednají s Evropskou komisí, ale zatím nebylo nic oznámeno. Každopádně ta jednání směřují k tomu, aby dovozy ze zemí, kde neplatí programy na snižování emisí, byly zatíženy jakýmsi clem, jež by kompenzovalo zvýšené náklady. Problém tohoto řešení je v tom, že se nedá dokázat, odkud ocel ve skutečnosti pochází. A je zde i politický aspekt. Některým odvětvím dovoz oceli z Číny vyhovuje. Není tady tedy jednotná snaha o jejich omezení.
Zpátky do Ostravy. Jedním z požadavků odborů při prodeji hutě skupině Liberty bylo vyřešení situace se společností Tameh (firma vlastnící elektrárnu, která huti dodává energie). Posunulo se za tu dobu nějak řešení? Koupíte Tameh?
Vyvinuli jsme obrovské úsilí, abychom mohli Tameh koupit. Odbory správně poukazují na to, že pokud energetiku vlastní jiná firma než majitel hutě, jde o strategické riziko. Měli jsme několik jednání o prodeji, nabídli jsme cenu, naše představy a představy druhé strany se ale stále velmi liší. Zatím jsme nenalezli možný kompromis.
Čili se jednání nijak neposunula?
Posunula se v tom, že majitelé Tamehu řekli svou představu o ceně, my jsme dali dvě tři nabídky, ale stále jsme se neshodli. To ale neznamená, že jsou jednání uzavřena. Ale více už to komentovat nemohu.
Pomohlo by vám v jednání například zprovoznění plánovaného vedení velmi vysokého napětí z Nošovic?
To by nám určitě pomohlo. Jednání v tomto směru postupují dobrým směrem. Po mém příchodu jsme ještě neznali řešení, jak připojit huť k síti. Ale za těch dvanáct měsíců jsme udělali obrovský pokrok, kdy nám společnost ČEPS poskytla práva na využití koridoru z Nošovic do Vratimova. Což je pro nás obrovský posun.
Je oddělení Tamehu v současnosti největším problémem huti, nebo jsou i nějaké jiné?
Řekl bych, že jsme tady za rok udělali práci, která by jinak trvala deset let, Jinde by to znamenalo třeba celou kariéru. Výsledku, jaký jsem očekával, jsem tady nedosáhl ve dvou případech.
V jakých?
Vedle již zmiňovaného Tamehu to je situace se společností OKD. Tady jsem doufal, že se mi podaří vyřešit problém energetického zajištění hutě ještě před koncem těžby uhlí v OKD. To se asi nepovede.
Je konec těžby v OKD velký problém?
Ano. Nejen pro nás, ale pro všechny zákazníky OKD. Všichni musíme přebudovat logistiku, zajistit skladování, stát se nezávislými na OKD.
Jak budete zásobování uhlím řešit?
Předpokládám, že stejně jako my měli i ostatní dohodnuty dodávky uhlí v podstatě v režimu just in time a také nemají velké zásoby. To se teď bude muset všechno změnit. Pro nás to bude znamenat využívání skladovacích kapacit u šachet v Polsku, pokud bychom kupovali uhlí od nich, případně v polských přístavech. Ale čím dále od závodu uhlí skladujete, tím je to strategicky a logisticky rizikovější. Tak jako se to ukázalo například i nyní, při epidemii koronaviru, kdy se zásobování v mnoha ohledech značně ztížilo.
Je tedy uhlí nejslabším článkem hutě do budoucna?
Jde o strategický problém, který se řešil už v době akvizice. Že OKD skončí dříve, než se předpokládalo, je pro nás velkým zklamáním.
Jaké tedy dáváte ostravské Liberty naděje na přežití do budoucna?
Budoucností všech hutních podniků je přechod na zelenější výrobu oceli. Ostrava v tomto za poslední rok udělala hodně. Druhá věc je, že ocelářství bude i nadále cyklickým průmyslem. Plány na transformaci musí být vždy založeny na flexibilitě a možnostech přizpůsobení se dané situaci na trhu. Ostrava má přístup k železné rudě, uhlí i šrotu, má díky tomu velkou výhodu. A velký vliv na budoucnost firmy bude mít i spolupráce jak se zaměstnanci, tak s úřady. Na zaměstnance má ostravská Liberty velké štěstí. Pracuje zde spousta srdcařů, lidí, kteří jsou pro svůj podnik zapálení a žijí pro něj v některých rodinách i po celé generace.
