Nyní se kopřivnický architekt Kamil Mrva výrazně podepíše i na tváři rodného města. Je totiž autorem projektu revitalizace centra Kopřivnice, stavební práce začnou už letos. Ještě před zahájením se stavba dočkala jak pozitivních, tak i negativních ohlasů. „Už při studiu nám profesoři říkali, že o architektuře se musí mluvit kladně i záporně,“ říká Kamil Mrva v rozhovoru.
Patříte mezi uznávaná jména své generace. Proč jako jiní nesídlíte v Praze či jiném velkém městě, ale tady v Kopřivnici?
Jsem patriot. A i když moje generace většinou zůstává po vysoké škole ve velkých městech, já jsem se rozhodl vrátit. Přitom jsem hned na začátku, před dvaceti lety, narazil na odpor vůči architektuře, vedení města tehdy na takové věci nechtělo moc slyšet. Ale zůstal jsem a nakonec pracuji pro celou republiku. Máme za sebou 350 projektů, z toho 150 realizací, z čehož asi padesát jich bylo velmi medializovaných.
Jak ukazuje aktuální projekt revitalizace kopřivnického náměstí, architekt musí své záměry prosazovat nejen vůči úřadům, ale i vůči veřejnosti. Je to náročné?
Běžná praxe architektury je o tom, že když něco vytvoříte, musíte očekávat, že se lidé rozdělí na dva tábory. Ty, kterým se záměr líbí, a ty, kterým se nelíbí. Když se postavila slavná vila Tugendhat, vzbudila velký odpor, když se postavila Eiffelova věž, polovina Paříže byla proti tomu. A dnes je to celosvětová památka. Už při studiu nám profesoři říkali, že o architektuře se musí mluvit kladně i záporně. Třeba naše zvonička na Horečkách měla na začátku spoustu odpůrců, dnes je z ní ikona, u které se fotí turisté a lidé už ji vnímají úplně jinak.
Když se podívám na vaše projekty, mají většinou rozpoznatelný charakter. Máte nějakou filozofii, co stavba potřebuje?
Jak která. Protože těch staveb je hodně, od zastávek přes obchodní domy a urbanistické celky až po obytné domy. A každý druh stavby potřebuje něco jiného. Rodinný dům by měl souznít s prostředím. „Místo určuje děj“, jak říkal architekt Karel Prager. Člověk by tedy měl na daném místě strávit nějaký čas a podívat se, jak například jde slunce, protože hodně lidí chce žít se sluncem. Tudíž ložnice by měla být na východ, obývací pokoj na západ, když přijdu z práce, chci být ještě nějakou chvíli se sluncem. Když je možnost zahrady, je dobré dělat přízemní domky, protože rodina by měla žít pohromadě a zároveň v kontaktu se zahradou. Stačí třeba, když jsou stavby dobře orientované. Takže když vejdu dovnitř a hned vidím do zahrady, tak se cítím být stále v kontaktu s přírodou.
Jedním z častých prvků vašich staveb je dřevo…
Osobně mám rád dřevo, je to dáno i zdejším regionem, na Valašsku se tradičně stavělo ze dřeva. Pochází odtud i má rodina, takže nám po nich na Prostřední Bečvě zůstala roubenka, o kterou se musíme s rodiči starat. A především dřevo je teplé.
Zmiňujete i inspiraci Valašskem. V čem spočívá?
Na Valašsku byla v domě jedna hlavní jizba, ve které se žilo. V jednom rohu byla pec, v dalším rohu posezení a jídelna a v dalším rohu se spalo. My se dnes snažíme o podobně propojené otevřené prostory, ale máme více možností pracovat se sklem. Kdyby tehdy lidé měli možnost dělat velké skleněné plochy, určitě by je taky využívali. Na Valašsku si lidé hodně stavěli verandy s řadou oken, protože už i oni chtěli být v kontaktu s okolní přírodou. Teprve když technologie umožnily dělat větší skleněné plochy, začali architekti přemýšlet, jak pozvat slunce do interiéru.
Která ze staveb byla ve vaší kariéře hodně důležitá?
Hodně nám pomohla spolupráce s obcí Trojanovice, která trvá už dvanáct let. Starosta Jiří Novotný dobře ví, co chce, a nebojí se architektury. Důležitá byla i budova firmy UAX v Bernarticích nad Odrou, která měla velký mediální ohlas a pomohla nám poprvé se dostat do ročenky české architektury. Tam každý rok vybírají asi třicet staveb na našem území. Od té doby jsme v ní často, letos tam budeme mít dokonce dvě věci z Trojanovic: stanici lanové dráhy na Pustevnách a rekonstrukci lesního hotelu v Rekovicích.
Děláte často i veřejné stavby. Jak se slučuje snaha o kvalitní architekturu s veřejnými zakázkami, kde jde často o nejnižší cenu?
Je to boj. Je to také o nutnosti být u té stavby co nejdéle, od studie, dokumentace až po realizaci, abychom si vše pohlídali. Dobře to funguje právě v Trojanovicích, kde dobrou architekturu chtějí a kde jsou kvůli tomu ochotni někdy měnit i rozpočet stavby. Blbé je, že u veřejných zakázek hraje hlavní roli cena, což se naopak příliš neslučuje s kvalitou. Líbí se mi německý systém, kde údajně nevyhrává nejlevnější, ale spíše ten střed.
S čím jiným se musíte potýkat?
Nedávno jsem viděl dokument o Lídě Baarové. Když stavěla svoji vilu, od podání žádosti na stavebním úřadě po dokončení stavby to trvalo rok. Za rok udělali krásnou stavbu, kterou lidé obdivují dodnes. Pro srovnání: v Palkovicích dokončujeme betonovou lávku přes řeku Olešnou. Po třech letech vyřizování jsme dostali stavební povolení a kvůli dotacím jsme měli tři a půl měsíce na to, abychom lávku postavili. A myslíte, že někdo z těch úředníků, co nám to tři roky brzdili, se na tu stavbu přišel podívat? Česká republika je nyní někde na 156. místě světového žebříčku, co se týká vyřizování stavebních povolení. To je neskutečné.
A která z vašich staveb vám dělá největší radost?
Nejvíce asi malá zvonička v Trojanovicích, kterou jsme dělali bez nároku na honorář a ve prospěch snahy zabránit těžbě uhlí v okolí Frenštátu pod Radhoštěm. Oslovilo nás tehdy sdružení Naše Beskydy, jestli bychom nevymysleli něco proti obnovení zdejších dolů. Byli jsme z té práce nadšení, dělalo se to prakticky svépomocí, nakonec se zvonička ocitla mezi tisíci nejlepšími evropskými stavbami té doby.
