Ve své práci se Martin Jemelka zabýval například i historií baťovského koncernu nebo duchovním životem dělnictva v meziválečném období, čemuž se věnuje jeho zatím poslední vydaná kniha Víra a nevíra ve stínu továrních komínů. Spolupracoval i na řadě dokumentů pro Českou televizi a rozhlas. A moderní historii přiblížil i prostřednictvím webového portálu Tohle jsme prožili. „Myslím, že jsou pro nás důležité dějiny od industrializace k současnosti,“ říká Jemelka v rozhovoru.
Co vás přivedlo k zájmu o historii?
Ty kořeny vedou až do dětství, někdy do předškolního věku. Začalo to těmi nejstaršími dějinami, pamatuji si, že se mi moc líbil film Karla Zemana Cesta do pravěku. Druhý silný impuls byl, že část mé rodiny pochází z Týna nad Bečvou a z Hranicka. A mí prarodiče měli dům pod hradem Helfštýnem. A mým dětským snem bylo stát se průvodcem na tomto hradě. V roce 1990 se mi ten sen splnil a až do roku 1997 jsem tam toho průvodce dělal. Byl to svět, který mne stále vedl k těm starším dějinám.
Podle vaší činnosti jste u nich však nezůstal?
Na vysoké škole v Ostravě už jsem se zaměřoval na dějiny 19. století, ale ještě když jsem nastupoval do doktorského studia, tak jsem si pořád přál věnovat se starším dějinám. V doktorském studiu jsem se chtěl věnovat podnikání šlechty, speciálně mne zajímalo rybníkářství v okolí Ostravy, protože uhelné Ostravě předcházela Ostrava jako významná destinace rybničního hospodářství. Nejen rybníky, co známe kolem Polanky, ale i na samotném území Ostravy jich byla celá řada. Po půl roce mne ale školitelé přiměli, abych se raději věnoval dějinám 19. století, a dotlačili mne k tomu, abych dělal dějiny dělnictva.
Hornické kolonie. Svět, v němž před osmdesáti lety žila půlka Ostravy |
To zní jako tradiční téma historiků před sametovou revolucí…
Bylo to kolem roku 2000, a právě že od roku 1989 byly dějiny dělnictva hodně upozaděné, zprofanované z doby před listopadem ’89, nikdo už se mu téměř nevěnoval. Byl jsem spolu se Stanislavem Holubcem a Rudolfem Kučerou první, kdo se k dělnictvu znovu vrátil. Má první kniha Na kolonii z roku 2007, respektive Na Šalamouně po roce 2008 byly první knihy, které po listopadu otvíraly novým způsobem výzkum této tematiky.
A rybníky zůstaly zapomenuté?
Ne, každý týden pendluji mezi Prahou a Ostravou a z okna rychlíku se dívám na ty rybníky a to téma pořád nosím v hlavě. Vždyť podstatná část Moravské Ostravy stojí v místě bývalých rybníků. Když se člověk podívá na historické mapy z poloviny 19. století, tak ty rybníky tam pořád jsou.
Velká část vaší práce je spojená s Ostravou, jste ostravský patriot?
Rodinné kořeny mám rozeseté téměř po celých Čechách, Moravě a Slezsku. Moji prarodiče dostali na umístěnku práci nejprve v Karviné, potom do Ostravy. Takže narozený jsem v Ostravě, ale kulturní základ mám geneticky širší. To mi zůstalo, nepovažuji se za úplného ostravského patriota, na druhou stranu, kdykoliv je to možné, snažím se bojovat proti ostravským stereotypům. A mám velmi nerad Ostraváky, kteří ty stereotypy přiživují nebo se na nich přiživují.
Martin JemelkaRodák z Ostravy Martin Jemelka (nar. 1979) působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. Zabývá se moderními hospodářskými, sociálními a náboženskými dějinami, dějinami průmyslových měst a každodennosti. České odborné a laické veřejnosti je znám především jako autor a spoluautor deseti knih o dělnictvu, dělnických koloniích a koncernu Baťa. Věnuje se rovněž hudební publicistice a byl odborným poradcem dvoudílného televizního filmu Dukla 61 (2018). |
Které jsou podle vás stereotypy, proti kterým stojí za to bojovat?
Když třeba cestuji někde po Čechách a slyším, jak je Štěpán Kozub oblíbený herec, tak zavřu oči a vidím ty scénky, které přiživují představu mentálně retardovaného, sociálně diskvalifikovaného, nesrozumitelného, žoviálně přitroublého proletáře, tak na to jsem dost citlivý. Ale třeba Ostravaka Ostravskeho jsem hltal ve velkém, protože v tom jeho jazyku ožíval jazyk mé babičky a jejich příbuzných.
Vždy se snažím zdůrazňovat, že Ostrava je město, které žilo velmi bohatým kulturním životem, například v hudbě od pop music po klasiku zplodilo celou řadu významných interpretů. Vnímám Ostravu jako laboratoř, jako dílny, kde se opravdu maká, experimentuje se, pracuje, a taky se zpříma komunikuje. Což je třeba věc, ke které často sahám, mnohdy ve vlastní neprospěch. Mám rád tu zkratkovitou komunikaci, která šetří čas, je přímočařejší a má vyšší pravdivostní hodnotu.
Mně osobně se třeba Ostrava spojuje s představou Ameriky, kam kdysi přicházeli lidé tvrdě pracovat, aby si splnili sny o lepším životě. Zrod průmyslové Ostravy je tomu vlastně hodně podobný.
To je Ostrava 19. století, tehdy se o ní mluvilo jako o Klondiku, Americe, Divokém západu. Jednak proto, že Ostrava byla přestupní město. Přijeli sem lidé z Haliče, chvilku tady pobyli a potom se prostřednictvím agentů dostali do Německa do Hamburgu a pak odpluli lodí do Ameriky. Takže Ostrava byla jednou z klíčových destinací na této cestě. A migračním městem dosud je. Lidé sem přicházejí nikoliv za kulturou nebo za památkami, ale za prací. A to jsou věci, které jí v dějinách propůjčují velmi specifický ráz s celou řadou pozitiv a negativ.
Ta jsou jaká?
Mezi pozitiva patří otevřenost té společnosti, k negativům patří, že je to místo, které má problémy s vlastní identitou, vlastními kořeny, to není Praha 1 nebo Praha 2, aby člověk říkal, já jsem z Malé Strany nebo já jsem z Vinohrad, kde je ten profil předem nadiktován. Jako pozitivum vnímám, že je to moderní průmyslové město, které se postupně mění k lepšímu.
Jak například?
Vzpomínám, jak třeba kolegové z Prahy obdivovali, že v ostravské MHD nemusíte řešit jízdenky, že se dá platit platební kartou. Což jsou drobné hi-tech inovace, které jsou vstřícné vůči obyvatelům, a pro mne je to i představa budoucnosti Ostravy, aby se stala uživatelsky příjemná. Tím, že nevleče na noze kouli minulosti, katedrál a hradů, tak je minulost přítomná spíše v mentalitě lidí než v cihlách a barácích. Líbí se mi snaha udělat město zelenějším a jsem fanda budování nové kulturní infrastruktury. Bude se budovat Černá kostka i koncertní sál, i když obojí už mělo dávno stát.
Když se vrátíme k vaší práci historika, jste dnes rád, že vás vaši školitelé přinutili věnovat se hlavně moderním dějinám?
Asi ano, myslím, že byli prozíravější než já. Možná jsem si chtěl prodlužovat mládí nějakou romantikou, oni ale lépe cítili ten potenciál, kterého jsem byl schopen. Stojí tak za nastartováním mé odborné kariéry. Dnes jsem v odborné historické obci vnímán jako člověk, který se věnuje dělníkům, jako první, kdo se věnoval bydlení pracujících, a teď už jsem etablován i jako člověk věnující se dějinám koncernu Baťa a také moderním dějinám náboženství.
Havířské hospody: Chodilo se na Plivanec, nebo postát na Kopytárnu |
Když jsem četl vaši knihu o ostravských koloniích nebo sledoval váš YouTube kanál o historii, tak mi přišlo, že se jedná o zajímavý přístup, kdy si člověk může plně uvědomit, jak dějiny ovlivňují náš současný život. Je to pojetí, o které se vědomě snažíte?
Snažím se minulostí vysvětlovat přítomnost. Mne vlastně více zajímá přítomnost než minulost, a když to vztáhnu k těm ostravským reáliím, tak se vždy ptám, proč to město dnes vypadá tak, jak vypadá. Když se třeba ptáte, proč jsou tam různé proluky nebo další věci, tak to nemůžete vysvětlit jinak než tou minulostí. Nemám rád větu Historia magistra vitae (historie je učitelkou života – pozn. red.), ale platí, že se dívám na současnost historickým pohledem. Kdybych byl sociolog, mohl bych takto i předpovídat budoucnost, ale to nejsem a neumím to.
Já jsem si třeba při četbě vaší knihy o koloniích, o podmínkách, v jakých žili kdysi dělníci a horníci, uvědomil, jakou roli například hrála ve svých prvotních dobách komunistická strana. Že přestože, co se z komunistů později stalo, jsem si k vlastnímu překvapení řekl, dobře, že tu tehdy byli, že opravdu přispěli ke zlepšení životních podmínek dělnictva…
Osobně tu první generaci komunistů chápu, i genezi té strany. A myslím, že úkolem historiků je chápat, a ne poučovat nebo moralizovat. To dnes trochu cítím v historické obci i v tom, jak se s dějinami na veřejnosti nakládá. Ale pokud to takhle chápete, tak je to pro mne velká satisfakce, protože vždy bylo mou ambicí interpretovat dějiny tak, aby tomu lidé porozuměli. Aby to ani nesoudili, ani nemoralizovali.
Pro mne první generace komunistů jsou lidé, kteří nesli mnoho stop náboženského života. Byli jako věřící lidé, kteří spojili svou víru se sekulárním náboženstvím, protože raný komunismus vlastně je náboženstvím. Odehrává se v nějakých kulisách, má nějaké téměř liturgické rituály, a pak má i nějaké vize, které jsou místy až apokalyptické, chiliastické, biblické.
Kdo zažil komunistickou propagandu v dětství, tak si určitě pamatuje obrazy Lenina, na nichž za všech okolností pomáhá lidem, který vlastně působí skoro až jako ježíšovská postava.
Ano, ani bych se nedivil, kdyby ti malíři a ilustrátoři nebyli stejní, kdo ilustrovali třeba školní katechismy. A Lenin je logicky zobrazován jako kristovská figura s rozpřaženýma rukama, k níž se utíkají děti, ženy, starci, dělníci, rolníci. Dalším takovým příkladem jsou mučedníci během druhé světové války. Ale takové metafory jsou velmi křehké a nechtěl bych, aby se daly zneužít. Snažím se dívat na realitu dané doby očima běžného průmyslového dělníka, pro něhož byl komunismus více než stranická příslušnost.
V jakém smyslu?
Byl to světonázor s ambicí suplovat náboženství. Což je v dnešních souřadnicích prakticky nepředstavitelné. Komunistický režim vidím jako ztroskotání a je dobře, že ztroskotal. Nerad bych se něčeho takového znovu dožil a nechtěl bych tomu ani napomáhat, ale v dobových souřadnicích konce první světové války a meziválečného období, a je to i tím, že jsem se vždy věnoval řadovým komunistům, ne stranickým špičkám, ten fenomén chápu a rozumím tomu, proč měl takový vliv a takovou odezvu v českých zemích.
Rothschild, Wilczek a Larisch-Mönnich. Muži, kteří „dali“ regionu uhlí |
Život dělnictva v koloniích na Ostravsku, jak jej líčíte ve svých knihách, byl dost těžký. Kdy se to začalo lámat k lepšímu?
Ono to probíhalo v určitých cyklech, nelze říct, že na začátku to bylo úplně špatné a pak se to postupně zlepšovalo. Vždy byly nějaké cykly, takže i v 19. století jsou nějaké periody, kdy narůstá životní úroveň dělníků. První generace horníků, kdy neexistovala žádná sociální síť, nebylo bydlení, tak spala přímo v těch šachetních budovách, po hostincích nebo provizorně někde na venkově. Po dvaceti letech začínají vyrůstat kolonie, což byl v dobových souřadnicích velký progres. Před rokem 1900 se začíná bydlení zkvalitňovat, lidé už žijí v něčem, co připomíná běžnou městskou zástavbu, ale pak přijde první světová válka a s ní velký propad. Velmi náročná jsou i první poválečná léta, pak se začíná situace dočasně zlepšovat, než přijde velká hospodářská krize a poté druhá světová válka.
A jediná éra kontinuálního růstu pak začíná v padesátých letech, proto je pro mnoho pamětníků toto jediné období, které saturovalo potřeby horníků. Na druhou stranu stále se nemění velká zdravotní zátěž, nemění se fatalistický přístup k práci, stále to nese rizika v podobě alkoholismu, neuspořádaného rodinného života či domácího násilí.
Vy se zabýváte také baťovskými dějinami. Jsou tam mezi životem dělnictva v Ostravě velké rozdíly nebo se dají najít společné prvky?
Myslím si, že oboje. Ideální baťovský zaměstnanec měl pocházet z podobných poměrů a prostředí jako typický ostravský horník. Baťovský zaměstnanec neměl být z městského prostředí, protože Baťa sám i jeho sociální inženýři k němu měli nedůvěru, preferovali raději lidi z venkova uvyklé tvrdé práci a zvyklé na velmi nízký životní standard. A na těchto lidech, které si ten koncern převychovával, byl ten progres velmi dobře aplikovatelný.
Přišli z nějaké vesnice na Valašsku, případně na Hané, najednou se ocitli v uniformách v internátech a potom začali postupovat firemní hierarchií, dostali se třeba do rodinného domku, tak pro ně to byla urychlená modernita. Ten postup hierarchií byl často rychlý, trval jen pár let a pro ně to byla velká satisfakce. Na druhou stranu hornická práce či práce v těžkém průmyslu neumožňovala to, oč šlo Baťovi, vyprofilovat moderního člověka uvyklého práci s novými technologiemi, zcela oddaného městskému způsobu života.
Vašim dalším projektem je webový portál Tohle jsme prožili, jak vznikl?
To je projekt, který vznikl během první covidové vlny v roce 2020, kdy zareagovala velmi rychle Technologická agentura České republiky, která vypsala výzvu na podávání projektů napříč obory, jež by odbourávaly celospolečenské dopady covidové pandemie. A já jsem byl svým zaměstnavatelem, Masarykovým ústavem, vyzván, jestli bychom se té aktivity nějak nezúčastnili.
S kolegy jsme vymysleli koncept online výuky pro seniory, což byla primární skupina, na kterou jsme myslili. Zejména na ty, kteří navštěvovali univerzity třetího věku, a najednou ztratili kontakt se vzděláváním. A my jsme vymysleli alternativu, jak seniory dostat k počítačům, naučit je pracovat kriticky s materiály v online prostředí, a hlavně, jak saturovat vše, co za covidu nefungovalo, tedy zavřené knihovny a archivy.
Co všechno projekt zahrnuje?
Věděli jsme, že chceme natočit čtyři dokumenty, videa, která by pomohla seniorům zvedat sebevědomí, která by jim říkala: Vy jste ti mistři dějinné paměti. Vy jste toho tolik zažili, rok 53, rok 68, normalizaci, hospodářskou krizi, tolik toho pamatujete, vy byste během covidu mohli učit nás. Jak se uskrovnit, jak vydržet být někde zavřený doma.
Videa se týkala čtyř nepříjemných dějinných témat, jedno bylo o problémech s vodou, druhé o nemocech, epidemiích a pandemiích, v třetím jsme se zabývali obranyschopností a schopnostmi veřejnosti se bránit, přičemž půl rok nato vypukla na Ukrajině válka, a čtvrté téma byly hospodářské krize, to jsme tehdy netušili, do čeho naše společnost míří. Dnes vidíme, že jsme naše ambice překročili, že si dnes tato videa pouštějí v rámci výuky i studenti středních škol.
Nejpikantnější klišé o Ostravě šíří sami Ostraváci, říká influencer Jan Petrus |
Právě to mne na projektu zaujalo, že mi to přišlo, jako zajímavý způsob, jak přiblížit historii mladým lidem, nejenom jako sled naučených dat typu: rok 1212 rovná se Zlatá bula sicilská, bez toho, aniž by žáci chápali souvislosti. Jak to sám vnímáte?
Jsem mírným optimistou. Existuje celá řada mých kolegů i platforem, které se tomuto věnují na vysoké úrovni. A i když nejsem didaktik, myslím, že i výuka se pomalu přesouvá k moderním dějinám, že už učitelé chápou, že klíčem k pochopení současnosti jsou spíše moderní dějiny než neustálé omílání středověku. Osobně se mi zamlouvá spíše představa předmětu, který by kombinoval dějepis, zeměpis a občanskou výchovu současně. Učit dějepis bez mapy úplně nedává smysl. Mám dojem, že pak občanská výchova supluje moderní dějiny, přičemž konzervativní výuka dějepisu končí někdy po roce 1945. Myslím, že pro nás jsou důležité dějiny od industrializace k současnosti.
Na čem pracujete nyní?
Mně teď jeden projekt dobíhá, ten se týká obuvnictví a jeho transformace od rukodělné výroby k průmyslu s důrazem na periodu první světové války. Je tam důraz na to, jak obuvnická družstva obouvala za války armádu i civil, je to můj hodně srdcový projekt. Spolu s kolegy nás čeká i psaní knihy na toto téma.
Druhým projektem, do něhož se chci nyní pustit, je téma, kterým jsem se zabýval už v dřívějších dobách, a to je zaměstnanecké bydlení od poloviny 19. století, zhruba od roku 1830, až do poloviny 20. století. Tedy, jak bydleli nejen dělníci, ale i zaměstnanci státu, úředníci, vojáci. Chtěl bych se podívat, jak tito lidé bydleli už v předindustriální éře, jak se jejich bydlení měnilo. Kromě toho jsou i další menší témata, kterými se zabývám.
Například?
Mám hodně dotazů a objednávek na to, abych se šířeji zabýval tím, jak to bylo se slezským spiritismem. Díky knize Víra a nevíra ve stínu továrních komínů se mi podařilo najít čtenářskou obec, kterou toto téma velmi zajímá.
Proč právě spiritismus vyvolal takovou odezvu?
Myslím, že pro nezasvěcené je to něco velmi atraktivního, je to duchařina, je to zajímavé. Pro mne osobně je to zajímavý prostor, kde lze ukázat, jak se prolíná svět průmyslového dělnictva s rezignací na institucionální náboženství s tím, že tu mezeru zaplňuje jiná náboženská alternativa, v tomto případě spiritismus, který měl ve Slezsku tisíce příznivců.
Už jsme mluvili o tom, jak současnost odráží historii. Není toto téma, které předchází současnému stavu, kdy se o české společnosti mluví jako o ateistické, ale přitom jsou knihkupectví plná knih věnujících se různým duchovním tématům?
Myslím, že religionisté nebo sociologové by řekli, že česká společnost není tak ateistická, jak si sama představuje. Ten statistický ateismus je něco jiného než realita. Paleta náboženské praxe je v současné společnosti velmi pestrá a sahá od organizovaných členů náboženských společností, kteří řádně plní své náboženské společnosti, až po takzvané sezonní věřící, kteří věří jen někdy a v něco a za nějakých životních okolností, vlastně se chovají jako v supermarketu a vybírají si z náboženství jen takové ty třešinky, které jim vyhovují. Ani si nemyslím, že by to před těmi sty lety bylo příliš jiné. Při současné náklonnosti k ezoterice, horoskopům, alternativní medicíně, existenci různých sekt, nelze o velkém ateismu moc mluvit. Žijeme v náboženské době, která má úplně jinou podobu, než jsme předpokládali.
