Zaměstnanci hornických a hutních závodů v nich nacházeli své útočiště mimo pracovní směnu a v mnoha ohledech právě ony pomáhaly formovat město, stávaly se významným sociálním fenoménem a žily svou svébytnou kulturou.
Na území Ostravska a Karvinska jich vyrostly desítky, ke každému dolu patřila aspoň jedna. Dnes už po některých není ani památky, zmizely vlivem poddolování i větších nároků původních obyvatel.
Přesto se jich ještě část zachovala a vzbuzují zaslouženou pozornost. Jedním z historiků, kteří se věnují ostravským koloniím, je Tomáš Majliš, povoláním učitel a také průvodce historickou Ostravou. Podílel se například na rozsáhlém cyklu publikací Ostravské dělnické kolonie.
Protože hornických kolonií je obrovské množství, Tomáš Majliš se věnuje jen některým, zejména těm ve Slezské Ostravě. Pro sborník Ostravské dělnické kolonie II: Závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven ve slezské části Ostravy zpracoval oblast Hranečníku a s Agátou Šebestovou se podílel na zpracování kapitoly Kolonie Salmovec a úřednická čtvrť bývalých dolů knížete Salma-Reifferscheidta.
Pohotově ale dokáže vyprávět i o jiných koloniích. Je to dáno jeho zájmovou činností, kdy se ve chvílích volna mění v průvodce, jenž zájemce zasvěceně provází pozapomenutými končinami města.
Místo fascinujících informací
Kolonie jsou pro něj fenomenální svět plný rozporů a fascinujících informací nejen o minulosti, ale také o nás samotných. Jací byli lidé, kteří formovali Ostravu? Jaká jsou nebo byla jejich obydlí? Některá jsou ukázkově udržovaná, jiná se naopak nezadržitelně rozpadají.
V jejich zdech se formovala pozoruhodná historie, už třeba jenom tím, že z jejich nuzného prostředí vzešly osobnosti celorepublikového významu. Namátkou je to například první ostravský primátor Josef Kotas anebo dědeček prezidenta Václava Havla.
Dělnické ubytovny znamenaly vzrůst společenského blahobytu. Byly totiž časy, kdy v nich bydlela většina Ostravanů.
„Zajímavé pro Ostraváky jsou v tom, že před 80 až 90 lety žila v koloniích více než polovina Ostravy,“ zdůrazňuje Majliš. Zdejší kraj se tak stal fenoménem nemajícím obdoby. Statisíce rukou levné námezdní síly muselo najít odpovídající zázemí.
„Nikde jinde v Česku nebylo bydlení v koloniích takto rozšířené. Na počátku 19. století, těsně před založením železáren, byla Moravská Ostrava maličké město čítající patnáct set obyvatel. Za pouhých sto let se to násobně změnilo. Tisíce lidí, kteří sem přicházeli na začátku 20. století, bylo třeba někde ubytovat. Kam s nimi? Byla tady obrovská bytová nouze, bydlelo se ve sklepech, na půdách, všude, kde se dalo,“ vysvětluje Majliš.
Hodně muziky za málo peněz
„Co se pak týče samotných kolonií, tak u nás je to tak, že většinou jsou kolonie vnímány pod vlivem nostalgického pohledu, jako návrat k historii 19. století. Ale bydlení v nich mnohdy stálo za kočku. Byly to malé nepodsklepené byty se všudypřítomnou vlhkostí a zatuchlinou. Podnik, co je stavěl, chtěl hodně muziky za co nejméně peněz,“ líčí Majliš.
Podle něj je zároveň velký rozdíl mezi koloniemi hutnickými a hornickými. Na první pohled bylo znát, kdo z těchto závodů byl lépe placen.
„Hornické kolonie byly bídnější, protože horníci měli menší platy. Změna nastala v době, kdy se vlády ve Vítkovických železárnách ujal nový ředitel Kupelwieser. V roce 1876 se rozhodl zefektivnit výrobu, a aby si vytvořil kádr zaměstnanců, rozhodl se postavit nové město, kvalitní bydlení s tekoucí vodou. Je v tom velký rozdíl,“ popisuje Majliš dobové vymoženosti.
Jako průvodce se Majliš často pohybuje v terénu a jeho první kroky nás zavádějí do bývalých hornických kolonií ve Slezské Ostravě, zejména do okolí Hranečníku. Právě tady je jejich stav mnohdy žalostný.
„Hranečník patří do privatizovaných kolonií, za pár korun se tady nabízejí byty. Hodně se tam stěhují problémoví lidé, na domech to je vidět, kolonie chátrá. Kdežto na nedaleké Salmě je vidět velký rozdíl. Domy se zde dostaly do soukromých rukou už před 2. světovou válkou, lidé o ně pečují a je vidět, že kolonie před sebou může mít i krásnou budoucnost,“ vysvětluje historik.
Zvěřinský ráj pod slezskoostravským hřbitovem
Exkluzivní postavení mezi těmito osadami má třeba ta na Zvěřině pod slezskoostravským hřbitovem. Tady Majliš neváhá hovořit o nadčasovém půvabu těchto staveb.
„Už neslouží svému prvotnímu účelu - jako útočiště špatně placené pracovní síly. První, co tady uvidíte, tak je cedule Zvěřinský ráj. Je tady hřiště a všude vidíte, jak se tady o to pečuje. Na Zvěřině panuje vyloženě vesnická atmosféra, tři minuty autem od centra města. Protikladem jsou pak kolonie jako Trnkovec nebo jiné části v Ostravě-Radvanicích, kde je vidět, jak budovy chátrají. Těžko tomu zabránit,“ přiznává Majliš.
Dalším případem zachovalé kolonie je podle Majliše oblast zvaná Koule v Mariánských Horách. Revitalizace se dočkala v 90. letech minulého století.
„Je tady zřetelná snaha proměnit kolonii pro podnikatelské sídlo. Když tudy procházím, tak domy občas vypadají opuštěně, přesto je vidět, že většina z nich má svého majitele,“ říká historik.
„Člověk pochopí, proč chodili do hospody.“
Během pátrání po historii kolonií Tomáš Majliš a jeho kolegové narazili i na mnoho zajímavých příběhů. Některé z nich mohou slyšet i účastníci komentované prohlídky:
„Do dnešní doby se zastavujeme u jednoho domku, kde se nacházel sklepní byt ve svahu v dolní kolonii na Hranečníku. Tam v jedné obytné místnosti žilo v roce 1921 neuvěřitelných čtrnáct osob. Bydlel tam kočí z Dolu Jan Maria, jeho manželka, syn a dcery, většinou dospělé, osmdesátiletá tchyně a ještě podnájemník. Tady člověk chápe, proč horníci chodili do hospody, dává to smysl, než se tísnit v jedné místnosti se čtrnácti lidmi.“
Ze sociálních hlubin ostravských kolonií se vynořily i pozoruhodné osobnosti republikového významu. „Například v tom samém domě vedle sebe musely vyrůstat dvě poměrně známé osobnosti. Jednou z nich byl Josef Kotas, první poválečný primátor města Ostravy.
O pár let později se tady narodil jistý Hugo Vavrečka, což je dědeček Václava Havla, našeho prvního polistopadového prezidenta. Vavrečkův tatínek dělal vážného na Dole Jan Maria, což byla řadová dělnická profese. Jeho osud je ale důkazem, že bylo možné se odtud vyšplhat sociálně jinam. Člověk musel mít notnou dávku štěstí, ale povedlo se to,“ usmívá se Majliš.
Pátrání po pramenech
Důležitým pramenem k minulosti ostravských kolonií je také publikace historika Martina Jemelky Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny.
„Vypovídají v ní pamětníci, což je pro nás mnohdy nejcennější pramen poznání. My sami navštěvujeme konkrétní lidi, abychom si vytvořili potřebné souvislosti. Pomáhají nám i fotografie z archivu OKD, ten je ale nepříliš dobře udržován, takže je tam hodně nekatalogizovaných položek,“ přibližuje Majliš.
Kolonie na Ostravsku a Karvinsku začaly zanikat koncem 70. let minulého století. Třeba v Orlové, když populace začala stárnout a mladší generace se nechaly zlákat lepším bydlením. „Tady v Ostravě to je dáno tím, jak se zavíraly jednotlivé doly. Bylo lepší se přestěhovat do bytu, kde teče teplá voda a nemusíte chodit na záchod na dvůr. Mladší generace přestaly mít ke koloniím vztah,“ dodává Majliš.
