Vrcholový sport a temné horory dokázal ve svém životě skloubit několikanásobný mistr republiky v judu František Šmehlík. Loni vydal svou prvotinu Temné znamení, sbírku strašidelných povídek z Ostravy. Protože jeho rukopis velká vydavatelství odmítla, rozhodl se pro vlastní náklad.
Dnes už rozprodává druhé, opravené vydání a chystá se na román. Mezi jeho inspiraci patří nejen Stephen King, ale také Milan Kundera nebo Ladislav Fuks.
František Šmehlík studuje literární vědu v Olomouci, kořeny má přitom v Ostravě. Právě v ní se odehrávají hrůzyplné scény jeho příběhů, třeba souboj s obřím pavoukem, vraždy zastupitelů nebo fantasy inspirovaná tragickou srážkou tramvají na Vřesině.
Loni vám vyšla sbírka hororů Temné znamení, čtenáři ji celkem uvítali, nyní píšete novou knihu. Budete pokračovat v podobném stylu?
Svým způsobem ano, je to také horor s fantasy prvky, ale chtěl bych, aby to bylo méně brakové. Doufám, že už jsem v psaní vyspělejší, rád bych do něj dal i závažnější myšlenku. Nebudou to povídky, ale román.
Proč tato změna?
Už v Temném znamení jsem se snažil něco zásadního říct, ale v mém věku je to těžké. Rád bych se pokusil o psychologický román. Je to pro mě výzva, chtěl jsem začít menší formou, povídkami, i když třeba v Temném znamení dosahují některé rozsahu sta stran.
Vaše příběhy jsou s Ostravou úzce spjaté: vraždí v ní neznámí psychopati, obří monstra přebývají v Bělském lese. Proč?
Potřebuju mít s postavami osobní vztah, proto zasazuji děj do konkrétního prostředí. Můj první román napsaný v šestnácti, který nechci publikovat, jsem také zasadil do hororové Ostravy. Což myslím v dobrém.
Kromě fantasy prvků ale vycházíte i ze skutečně děsivých případů, jako byla ona tragická srážka tramvají na Vřesině...
U povídky Černý pasažér jsem vyšel z tragické události při srážce tramvají. Čerpal ze vzpomínek kamaráda, který se nehody tramvají účastnil. Je to sice fantasy, ale má drsný reálný základ, byla to tragédie, která Ostravu zasáhla. Byl to podle mě dobrý námět na povídku, čtenáři ji vnímají kontroverzně, někteří u ní pláčou, jiní naopak ji nejsou schopni přijmout. Doufám, že nikdo, kdo byl součástí této tragédie, se neurazí.
V povídkách často odkazujete na místní hudebníky a kapely, jako jsou Buty, Jarek Nohavica nebo Kryštof. Radek Pastrňák v jedné povídce říká: „Zabij kočku, pse!“ Čím je to dáno?
Je to dané právě tím, že potřebuji mít k prostředí knihy vztah, zreálnit si jej, dostat do něj kus sebe. Možná je v tom cítit trochu škola Stephena Kinga, ale tento styl mi zkrátka sedí. Tito interpreti jsou úzce spjatí s mým hudebním vkusem a ovlivňují mě i v mé tvorbě. Děj povídek se často točí kolem jejich textů a snad je tím i více přibližují čtenáři.
Jaké jste měl jako autor hororů dětství?
Moje maminka učí češtinu na střední škole. Četla mi Harryho Pottera, pohádky Karla Čapka a tím ve mně vytvořila pouto ke knihám, které trvá dodnes. Výraznější čtení začalo kolem 16 let, snažím se číst co nejvíce, ale vím, že tomu ještě nedávám tolik, kolik by bylo třeba. To ovšem nebude nikdy, jsem na sebe v tomto dost přísný. Napsal jsem tři divadelní hry a představoval jsem si, jak to bude hrát třeba Komorní scéna Aréna. Trochu naivní plány na to, že jsem se styděl hry komukoli dát jen přečíst. V Ostravě je divadlo na jiné úrovni, a to mi v Olomouci hodně chybí. Právě v Aréně jsem viděl hru Psí srdce na motivy Bulgakovovy novely, u které jsem se hodně bál, měl jsem pak strach jít domů.
