Kdy jste poprvé zavítali do filmového klubu?
Šárka Fiedlerová: Chodila jsem už jako student, gymnazista. Pamatuji si, jak lidé z klubu chodili k nám na školu a lovili nás. Pro nás to tehdy byla vítaná kratochvíle. Pamatuju, jak se filmový klub stěhoval v Karviné z místa na místo, až pevně zakotvil v prostorách regionální knihovny. Po roce 1980 jsem začala manželovi a dalším lidem pomáhat s jeho provozováním.
Rudolf Fiedler: Klub jsme v roce 1980 obnovili s jedním kolegou. Byli jsme zvyklí na dobré filmy z Ostravy a chtěli jsme je vyzkoušet promítat i v Karviné. Kolega už je mimo region, já u toho zůstal dodnes.
Bylo před revolucí více v trendu navštěvovat filmové kluby?
Rudolf Fiedler: Ano, v letech před revolucí chodilo nejvíce lidí. Sál o kapacitě 80 lidí měl průměrně osmdesátiprocentní naplněnost. Chodilo se na filmy Carlose Saury, tahounem byly i snímky Bergmana, Felliniho nebo Viscontiho. Po revoluci se situace změnila, o kino obecně se snížil zájem.
Šárka Fiedlerová: V současnosti hrajeme jedenkrát týdně a máme třetinovou až poloviční naplněnost sálu. Chodí spíše lidé střední a starší generace. Mladí lidé už preferují velká kina nebo filmy stahují. Rádi bychom je ale zase přilákali do našeho sálu, jak tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech.
Zůstaňme ještě v době před revolucí. Jak moc jste museli přizpůsobovat program přáním představitelů komunistické strany?
Rudolf Fiedler: Ve filmových klubech jsme si mohli dovolit hrát i to, co ve veřejných kinech nebylo možné. Zažil jsem, že jsme jeden film promítali pro velký zájem za jeden den třikrát. Hlavně proto, že byl v té době zakázán.
Pamatujete si, co to bylo za film?
Rudolf Fiedler: Byli to Starci na chmelu.
Proč režimu vadil právě film o chmelové brigádě?
Rudolf Fiedler: Oficiálně to doteď nevím. Ale vysvětluji si to tou ideou revoltující mládeže, kdy jeden z aktérů vystoupí z masy a chce se vzepřít. Ale možná jim jen vadil nějaký herec. (Režimu vadil zejména Vladimír Pucholt, který emigroval - pozn. red.). Byla to vůbec zvláštní doba. Tady jsme třeba měli povoleno hrát Panelstory Věry Chytilové, v Čechách to bylo zakázáno. Takže do regionu jezdily autobusy lidí z druhé části republiky. Naopak jsme měli problém, když jsme dělali seminář o Tarchovském, který se mohl běžně hrát v Praze.
V současnosti filmové kluby poskytují alternativu velkým snímkům v moderních kinech a multikinech. Bylo tomu tak vždy?
Rudolf Fiedler: Ano, smyslem bylo vždy hrát kvalitní kinematografii. O to jsme pečlivě dbali. Šlo nám od počátku o to, uvádět umělecky nadprůměrné nebo alespoň dobré filmy, kterým se nedostal prostor na plátnech velkých kin. Dříve se filmy, jež byly určeny vyloženě pro filmové kluby, označovaly písmenem K. Stačilo napsat na plakát K a lidé věděli, že ten film nikde jinde v kinech – a nejspíš ani v televizi – neuvidí. A na kvalitní projekci, která se neprosazuje do velkých kin, se zaměřujeme i v současnosti. Ročně takových snímků hrajeme kolem čtyřicítky.
Jak vybíráte vhodné filmy pro klub?
Šárka Fiedlerová: Tam je několik faktorů. Od uměleckosti toho filmu až po jeho technické parametry. Protože my nejsme digitální kino, a tak ne vše můžeme hrát.
Rudolf Fiedler: No a jinak je to hodně o sebevzdělávání a sledování filmových novinek.
Šárka Fiedlerová: Manžel třeba posledních dvacet let tráví prázdniny na filmových festivalech, od Karlových Varů po Uherské Hradiště. Všichni jsou v létě opálení od sluníčka a on je vybělený od plátna.
To jste za ty roky musel vidět nepočítaně snímků…
Rudolf Fiedler: Já je dokonce mám spočítané. Vedu si v počítači kartotéku, ve které mám zaneseny všechny filmy, které jsem zhlédl. K dnešku jich je deset a půl tisíce.
Věříte, že i v době digitalizace kin a dalších výdobytků doby může filmový klub obstát?
Šárka Fiedlerová: V Karviné tomu věříme. Protože máme obrovskou podporu ze strany zdejší knihovny, která nám poskytuje nejen prostory pro filmový klub, ale i další pomoc. Takové fungující propojení s knihovnou bylo poměrně unikátní a některé kluby jej od nás v minulosti okoukaly. Ty, které fungovaly samy ve svých prostorách nebo jen jako součást velkých kin, často neobstály a musely skončit.
