„Naši mi nikdy nedávali kapesné, na všechno jsem si musel vydělat. Vadilo mi to, připadalo mi to divné, ale dnes jsem jim za to vděčný, bez toho bych se nikdy nedostal tam, kde jsem,“ vzpomíná na své začátky dnes třiatřicetiletý muž, majitel společnosti Remante. Ta repasuje autodíly a dodává je do celé Evropy.
Příběh rokuDaniel Lex se účastní soutěže EY Podnikatel roku a soutěží i o cenu čtenářů za nejlepší podnikatelský příběh. Hlasovat pro něj můžete v anketě ZDE |
„Když jsem si chtěl koupit třeba hokejové kartičky, musel jsem si na to vydělat. Tak jsem už od osmi let prodával noviny. Naučilo mě to poznávat lidi, zjišťovat, co na ně platí, přizpůsobit se jim a uspět,“ popisuje své první podnikatelské zkušenosti Daniel Lex.
Jen u prodeje novin dlouho nezůstalo. Na jeho další osudy měl velký vliv poněkud nezvyklý dar.
„Otec tady vozil, díky babičce, která měla v Německu rodinu, ale po válce ji neodsunuli, už za komunistů auta. Ojetiny. Takže se pohyboval v té branži. A domluvil mi u chlapů z garážových dílen že od nich můžu brát nepotřebný šrot. Já to nosil do sběrny. Když to babička viděla, dala mi k narozeninám, myslím, že ke třináctým, vozík. Dvoukolák. A já s ním jezdil do sběrny,“ vzpomíná majitel firmy se 180 zaměstnanci.
S vozíkem objížděl i popelnice na papír na sídlištích.
„Ale byl jsem na to malý, tak jsem si začal najímat spolužáky. Vozili jsme papír a dělili se 60:40. Já měl totiž nápad i vozík. To bylo spravedlivé, ne?“ ptá se s úsměvem.
Pro chlapy z garáží, od kterých odvážel šrot, začal postupně vozit náhradní díly. Z velké burzy v Glivicích, kam jezdil. Nejprve s příbuznými, nakonec si platil odvoz a ještě než měl osmnáct, koupil si i první dodávku. A u toho nezůstalo.
„V osmnácti jsem si vydělal první milion. V součtu, ne že bych ho měl pohromadě. Ale pak už to šlo rychleji. Až do stavu, kdy jsem na to nemohl být sám. A dal se dohromady s kluky z fitka, kam jsem chodil. Věděl jsem, že umí makat. A nespletl jsem se.“
Větší krize zažil dvě. Nejprve v roce 2014, kdy doplatil na přílišné soustředění na jednoho odběratele, podruhé za covidu.
„Tehdy se zastavilo všechno. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Přežili jsme. Bylo to těžké, ale nemuseli jsme propustit jediného zaměstnance,“ vzpomíná. „Ale od té doby jsme se rozjeli a máme o sto lidí více. Tak snad to děláme dobře.“
Pro Daniela Lexe hlasujte v anketě ZDE |
Budoucnosti se Daniel Lex nebojí. Ani nástupu elektroaut.
„Odpadne nám pár autodílů, které repasujeme, ale zbytek je jak v současných autech, tak v elektrovozech. Takže pořád budeme mít co dělat.“
