V Ostravě jsem se svými dětmi téměř rok a půl. Za tu dobu jsme se adaptovali a zvykli si na zdejší život. Ale stále se mi stýská po našem bytě v Dnipru, stýská se mi po přátelích, kteří zůstali na Ukrajině, i kluci pořád mluví o tatínkovi.
Od července se změnily podmínky humanitární pomoci pro Ukrajince, nyní mnoho lidí nebude moci získat finanční podporu od českého státu, mnoho rodin se vrátilo domů a riskovalo život.
Lidé nemohli najít dobrou práci, nemohou si zaplatit drahé bydlení. Já a moji synové zůstáváme v České republice, dostala jsem novou práci v dopravní firmě, uživím se, nejsme závislí na humanitární pomoci.
Řada lidí se musí vrátit na Ukrajinu
Velký dík patří mým rodičům, kteří mi pomáhají s dětmi, a já mohu pracovat a nemusím chodit na nemocenskou, protože děti jsou často nemocné. Znám řadu lidí, kteří nové podmínky nezvládnou a buď se na Ukrajinu už vrátili, anebo odjedou v nejbližších týdnech.
Všechny moje kamarádky, se kterými jsme odešly z Ukrajiny, zůstávají, na Ukrajinu se nevracejí. Slavili jsme všichni narozeniny dětí mé sestry Mariny – Gleba a Poliny, byli jsme na sportovním dni v Mariánských Horách. Navštívili jsme festival Cirkulum na Slezskoostravském hradě.
Válka na Ukrajině pokračuje. Dnes bych se nevěnovala bohužel už obvyklému ostřelování měst s civilními oběťmi. Chtěla bych hovořit o Prigožinově vzpouře v Rusku a o summitu NATO.
Čtyřiadvacátého června 2023, tedy rok a půl od zahájení invaze, šéf teroristické Wagnerovy skupiny Jevgenij Prigožin oznámil, že ruské jednotky střílely na jeho žoldáky a on je na tažení proti nim. Jeho vojska vstoupila do Rostova a vyrazila na Moskvu. Povstalecká vojska se nesetkala téměř s žádným odporem.
Víceméně jedinými, kdo se je pokusil zastavit, bylo šest ruských vrtulníků a jedno letadlo. Výsledkem bylo, že všech sedm strojů bylo sestřeleno. Povstalci se však obrátili zpět dříve, než dosáhli 200 kilometrů vzdáleného hlavního města.
V tomto příběhu je vše podivné – Rusové bojují s Rusy, povstalci táhnou na hlavní město a otočí se zpět, hlava státu údajně prchá z Moskvy. Celý svět viděl, že druhá největší armáda světa neexistuje, že svrhnout vládu může každý, kdo má pár tisíc vojáků.
Přála bych si, aby partneři, kteří podporují Ukrajinu, jí i vzhledem k těmto událostem dali více raket, dodali letadla, obrněná vozidla. Vždyť režim v Rusku nemá žádnou podporu, je křehký a má pod sebou jen lži, blafy a agresi.
Za chvíli se prezident fašistického Ruska setká s povstalci, rozdá jim medaile, ale všichni si budou pamatovat, že tu byla vzpoura, že nikdo nevystoupil na straně ruských vládců, a tak nějak si myslím, že to není poslední vzpoura v zemi, kde hlavní ideologií je agrese a ničení sousedů.
Deník Ukrajinky: Naše děti se poprvé od našeho útěku potkaly se svými otci |
Druhou zprávou byl summit NATO. Upřímně řečeno, stejně jako mnoho Ukrajinců jsem úplně nevěřila, že nám budou otevřeny dveře do této obranné aliance, ale přiznám se, že i já jsem se chtěla dozvědět nějakou konkrétnost.
Od začátku války uplynulo více než 500 dní, jsou tu tisíce mrtvých, miliony uprchlíků a lidí bez domova. Ukrajina má podporu, má smlouvy, má sliby a nemá nic konkrétního, pokud jde o vstup do NATO. Nikdo se za nás tedy nepostaví přímo, osobně.
Ano, všichni nám pomáhají zbraněmi, penězi a to je samozřejmě maximálně důležité a potřebné, bez toho by nebyla válka o jih Ukrajiny a nebyly by naše protiútoky, nebyla by obrana našich měst. Příslib přímé pomoci, která by přišla, kdybychom byli v NATO, tam však není.
A Ukrajinci zatím každý den platí krví za existenci svého státu a zdá se, že tento krvavý déšť bude trvat ještě dlouho.
