Můj syn Nazar je předškolák. Ale šest mu bude až v srpnu. Takže jsem dlouho řešila, jestli má nastoupit do školy. Vím, že takové dilema řeší i mnoho českých rodičů.
Nevěděla jsem, co je správné udělat, co je pro mého syna nejlepší. Poslouchala jsem rady zkušených rodičů, psychologa, učitelek ve školce, učitelů ve škole... Nakonec jsem do školy přinesla dokumenty k odkladu školní docházky.
Jsem si jistá, že na Ukrajině bych nic neřešila a Nazar by v září do školy šel. V Česku však stále má nějakou jazykovou bariéru, do toho je pro něj těžké, když je manžel na Ukrajině... Doufám, že za rok se mu bude dařit lépe v učení a bude mít i snazší komunikaci se spolužáky.
Společně s Nazarem jsme v Ostravě také navštívili výstavu Lega. Nazar se mě pořád ptal: „Mami, kdo to postavil? A kdo tohle?“ Všímal si velmi drobných detailů, kterým jsem ani nevěnovala pozornost, vymýšlel vlastní příběhy, vyprávěl mi, co se v každém z vystavených děl děje.
Bavilo mě ho pozorovat. Nejvíc ze všeho se mu však líbilo, jak se slon pohybuje na hudbu. Dokonce mě požádal, abych mu to natočila, aby si to mohl později znovu prohlížet.
Nedávno jsme byli s dětmi i v knihovně. Školka tam měla představení pro rodiče. Děti zpívaly písničky za doprovodu klavíru a houslí, na které hrály ředitelka školky a paní učitelka. Ani jsem nečekala, že Nazar a Miron budou zpívat... Byl to pro mne velmi dojemný okamžik. Potom jsme měli i vernisáž dětských obrázků.
Deník Ukrajinky: Jsme jako každý národ. Někdo pracuje a přizpůsobí se, jiný ne |
Více než rok jsme žili společně s mou sestrou Marinou a jejími dětmi Polinou a Glebem. Bylo nás šest v malém dvoupokojovém bytě. Dlouho jsem si přála najít samostatný byt jen pro sebe a své děti. A tak se teď stalo, nastěhovali jsme se.
Najít byt nebylo snadné, často jsem byla odmítnutá, protože majitel bytu ho nechtěl pronajímat rodinám s dětmi, anebo jsem se potýkala s tím, že mě odmítli, protože jsme cizinci. Několikrát mi řekli, že byt 2 + 1 je určen maximálně pro dva lidi a tři se tam nevejdou... Po každém odmítnutí jsem byla velmi rozrušená, ale nikdy jsem neztratila naději a hledala jsem dál.
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží. Před válkou jsem s rodinou bydlela v Dnipru, kde teď zůstal můj manžel Danil a mnoho přátel. Mám dva syny, pětiletého Nazara a tříletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
A ne nadarmo. Teď mají moje děti svůj samostatný pokoj, už nemusíme spolu všichni tři spát na jednom gauči, což mě hodně trápilo. Kluci se mají osamostatnit, ne spát s maminkou v jedné posteli.
Rusové mezitím nadále zachraňují ukrajinský lid před klidným a šťastným životem. Prvního května ostřelovali město Pavlograd v Dněpropetrovské oblasti, které je od mého domova v Dnipru vzdáleno 80 kilometrů.
Opět byli zabiti nevinní lidé, děti. Svým úderem mohou tito ruští nelidé přivodit ekologickou katastrofu, protože v Pavlogradu se nachází chemický závod.
Válka přináší jen utrpení, bolest, beznaděj, ztrátu naděje a celou generaci zmrzačených osudů. Všechny tyto hrůzy zanechávají obrovské jizvy na srdcích milionů lidí na naší planetě.
