Poslední díl mého deníku vyvolal velký ohlas. Jeden ze čtenářů nelenil, našel můj facebookový profil a napsal mi osobní urážky i mnoho nepříjemných věcí.
Chci poznamenat důležitou skutečnost: v minulých dílech jsem popisovala – a budu to dělat i v dílech následujících – vlastní zkušenosti, vlastní závěry a rozhodně si nedávám za úkol poukazovat na nesprávnost systému, respektive nedostatky společnosti. Mluvím o svých morálních zkušenostech způsobených určitými událostmi, které se mi staly.
Co se týče toho, že se mi snad nelíbí Česká republika... To je absolutně chybné mínění! Můžete si přečíst můj deník, najdete v něm bezmeznou vděčnost státu obecně a každému obyvateli této krásné země zvlášť!
 |
Musím říct, co je zřejmé – moje země hyne ve válce se zákeřným nepřítelem, v Evropě probíhají velké vojenské operace. Opustila jsem svůj domov, abych zachránila své děti. V zájmu jejich zdraví a psychiky. Jsem tisíce kilometrů daleko od svého manžela a mám starost o každý zítřek.
Věřte, že jsem do ČR nepřijela za turistikou, utekla jsem před válkou. A země, která mě podpořila, byla Česká republika!
Já a moje děti budeme vždy vděční za toto setkání, za tuto podporu, za možnost cítit se klidně a bezpečně. Pro mou rodinu a pro rodiny těch, kteří přišli, jste udělali neuvěřitelnou věc, v těžkých časech jste se o své podělili s těmi, kteří to potřebovali, otevřeli dveře svých domovů těm, kteří uprchli před hrůzami války. A to za to stojí!
Obzvláště vděčná jsem rodině, která nás hostila: Jano a Vitaliji, jste neuvěřitelní a skvělí, jsem upřímně ráda, že znám tak milé, aktivní a úžasné lidi.
Zvláštní poděkování je také třeba říct Anně, Vitaliji a Olegovi, kteří nám volali, měli o nás strach, když jsme byli na Ukrajině, kteří nás pozvali do České republiky a pomohli nám přijet!
Mohu zaplnit stránky jmény lidí, kteří nám pomohli. Česko se mi líbilo od prvních hodin mého pobytu. První oblast, kterou jsem viděla – Polanka nad Odrou – je to zelené, krásné a útulné místo.
Nikdy jsem nelitovala, že jsem své děti přivedla do České republiky. Samozřejmě jsou momenty, které mě rozčilují nebo jsou nepochopitelné, ale tohle je moje osobní zkušenost v nové zemi a ze svých neúspěchů nikoho neobviňuji, jen vám o nich vyprávím.
Dva pohledy
Ráda bych vám také řekla o dvou zajímavých epizodách, které úzce souvisejí s postoji k Ukrajincům, podporou a vírou ve vítězství dobra nad zlem. Četla jsem o prohlášení českého politika Tomia Okamury, které učinil minulý týden.
Ve svém projevu uvedl, že kvůli ukrajinským dětem se sníží kvalita vzdělání... Zajímalo by mě, proč právě přítomnost ukrajinských dětí sníží kvalitu vzdělávání? Cizinci dříve v Česku nestudovali?
Anna RybakNarodila jsem se ve městě Záporoží, kde ještě nyní žijí moji rodiče a babička. Před válkou jsme s mou rodinou bydleli v městě Dnipro, kde nyní zůstal můj manžel Danil a mnoho mých přátel. Mám dva milované syny, čtyřletého Nazara a dvouletého Mirona. Vystudovala jsem marketing na Berdyansk University of Management and Business. Před válkou jsem pracovala pro Vodafone Ukrajina. |
Jsem si jistá, že s jednou z nejlepších úrovní vzdělání zahraniční studenti studovali a studují na českých vysokých školách, a to jen pozitivně ovlivňuje rozvoj systému. Proč se politik rozhodl ze všech cizinců vyčlenit právě Ukrajince?
A na druhou stranu naše armáda posílá fotografie s vojenskou pomocí z bratrské a empatické České republiky.
A na raketách či munici je česky napsáno třeba „Za rozstřílené pražské jaro 1968“.
Ukazují se tedy dvě strany přístupu – na jedné nenávist k příchozím, na druhé podpora a víra ve vítězství. Upřímně věřím, že lidí, kteří věří v dobro a vítězství světla nad temnotou, je více.
Mezitím naše týdenní neštovicová karanténa skončila a my jsme mohli jít ven. S mou sestrou Marinou a našimi dětmi jsme odjely na víkend do Polanky, kde jsme se potkali s našimi kamarády z Ukrajiny.
Děti a pelmeně
Janička Prokopová nás pozvala na návštěvu a strávili jsme dva nádherné dny v přírodě. Byl to úžasný víkend, děti byly nadšené a my jsme se vytrhli z bolestivého každodenního života. Děti si hrály na zahradě, Jana má stejně jako já dva syny, Dominika a Artura, znají tolik dětských her...
Můj syn Nazar, když jsme ještě byli doma na Ukrajině, velmi rád jedl pelmeně – bylo to jeho oblíbené jídlo. A když mě teď požádal, abych je udělala, byl to pro mě signál, že jeho zdraví je už lepší, a rozhodla jsem se je přichystat. Poprvé jsem je dělala bez maminky a babičky. V době míru jsme se vždy všichni sešli a tvarovali, tvarovali, tvarovali… Bohužel to jsou jen vzpomínky.
Zato jsme do vaření zapojili děti. Zdá se, že všichni byli spokojení.
Jaro už je na Ukrajině v plném proudu. Venku je teplo, ale když jsem se naposledy bavila s manželem, říkal, že tam střídání ročních období, měsíců, dnů nikdo nevnímá: „V duši každého je teď únor. Nekonečný 24. únor 2022,“ říká.
Válka pokračuje, ostřelování poklidných měst je stejně intenzivní, každým dnem přibývá seznam jmen těch, kteří se již nevrátí z fronty. Ukrajinci mají 24. únor jako ve zpomaleném záběru. Nic však netrvá věčně a tento hrozný a dlouhý den skončí, definitivně skončí na jaře...
