„Jsem věrný,“ potvrdil superdárce při nedávném odběru s pořadovým číslem 462.
Dnes už má za sebou o další dva odběry více. „Dá se říct, že jsem závislák. Někdo je závislý na alkoholu či cigaretách, já na tomto. Když musím plánovaný odběr vypustit, jsem z toho nešťastný. Ale takových nás je víc,“ usmál se Antonín Janák.
Pracuje jako strojní zámečník. Poprvé daroval krev v prosinci roku 1988.
Na transfuzním oddělení nemocnice znají superdárce velmi dobře.
Přiměla ho k tomu tragická událost, která se stala o tisíce kilometrů dál. Zakavkazskou Arménii tehdy postihlo ničivé zemětřesení, které si vyžádalo 25 tisíc mrtvých. Do tehdejších satelitů bývalého Sovětského svazu se rozšířila zpráva o akutní potřebě krve pro tisíce zraněných s apelem na dárce.
Mladý Antonín Janák výzvu vyslyšel a od té doby s dárcovstvím nepřestal. Má krevní skupinu A minus. Seznam pacientů, kterým už pomohl, je hodně dlouhý. Jeden případ se však vymyká. V roce 1999 se Janákovi ozvali lékaři z druhého konce republiky.
Krev daruje i manželka a syn
„Byl jsem v registru dárců kostní dřeně. Po pěti letech mě kontaktovali z Plzně, zda bych byl ochoten pomoci. Samozřejmě jsem souhlasil a ten člověk se z toho dostal. Mám z toho velkou radost. Je to neuvěřitelně krásný pocit, když někomu zachráníte život,“ svěřil se Antonín Janák. „Krev je nenahraditelná, je řada situací, kdy je potřeba. Lidé by se měli přihlásit k dárcovství krve i kostní dřeně. Není to nic složitého, přitom je to velká věc.“
Třicet let daruje krev i jeho manželka a v samaritánských šlépějích rodičů jde i jejich 27letý syn Antonín. „Začal před pěti lety. Ani jsem ho nemusel nijak zvlášť přemlouvat,“ zmínil rekordman mezi dárci.
Nedávno měli možnost spolu se synem mezi prvními vyzkoušet, jak se povedla rekonstrukce novojičínského transfuzního oddělení za 30 milionů korun. „Prostory jsou hezčí a prostornější,“ ocenil výsledek.
