Letošní rok se kvůli koronavirové pandemii změnil prakticky všem. Jak to vypadalo s životem církve a věřících?
Změnil se také, stejně jako i život celé naší společnosti. Jak vlastně, to poznáme až nyní. Teprve minulou neděli jsme se u nás na farnosti mohli vrátit k běžnému životu. Vláda pro nás trochu změnila systém PES, takže na bohoslužbě může být obsazeno 30 procent míst na sezení, není to limitováno počtem 30 osob. Pro naši farnost, kde máme v kostele 450 míst na sezení, to znamená, že můžeme fungovat stejně jako předtím. Ale teprve časem uvidíme, co koronavirová epidemie s lidmi udělala.
Co máte na mysli?
Jak strach, který v naší společnosti stále je, ovlivní to, zda lidé budou na bohoslužby chodit, nebo ne. Zda nezpohodlněli natolik, že jim stačí bohoslužbu sledovat v televizi a že už nebudou pociťovat potřebu být reálně u toho. Mluvil jsem s jednou paní, která má okolo sedmdesátky, a ta mi říkala: „Víte, jak je to těžké, dokopat se k tomu, jít do kostela, když jsem zjistila, jaká je pohoda dívat se na bohoslužbu v pyžamu v pohodlí domova?“ Sama přiznala, že to byl pro ni velký zápas. Nakonec si řekla, že když chodila celý život, že to teď nevzdá.
A jak tedy reagovali lidé na jaře, kdy se jim zničehonic zakázalo chodit na bohoslužby?
V dějinách církve to bylo novum, to nikdy nikdo nedokázal. Když si vezmeme druhou světovou válku, či jakoukoli jinou válku, morové epidemie, nikdy předtím bohoslužby nezakázali. Tomu se taky smějeme, že co nedokázali komunisté, to dokázal covid – omezit církev v jejím životě. To nedělali v počátcích křesťanství římští císařové. Křesťanství sice pronásledovali, ale nikdy nezakázali bohoslužby. Proto byla první vlna pro lidi obrovský šok. Najednou přišli o nějakou oporu, o něco, co jim v životě dávalo sílu a naději.
Právo na přístup k bohoslužbě je zaručeno ústavou, čili je nad jakýmikoli vládními nařízeními. Nebyly třeba snahy se kvůli tomu ozvat?
Vím, že se ozvali senátoři, napadli to vládní omezení, měl by to řešit Ústavní soud. Naši biskupové to také věděli, ale nešli do toho. V první vlně nikdo nechtěl jít proti nařízením vlády, ztěžovat situaci a rozdmýchávat nějaké negativní nálady.
Na jaře přešel život církve takříkajíc do virtuální roviny. Jak to lidé vnímali?
Já jsem spíše hledal alternativu, jak v rámci omezení najít prostor pro to, aby lidé mohli duchovně žít. Nějaké online přenosy, to není moje parketa, takže jsem se to snažil dělat jinak. Dělali jsme s lidmi různé aktivity tam, kde to bylo dovoleno, tedy venku v přírodě. Musíte si uvědomit, že okres Frýdek-Místek byl omezen prakticky celou dobu, my jsme z toho kromě asi 14 dní skoro vůbec nevyšli. Ale znám lidi, kteří přechod do virtuální roviny brali jako přínos. Donutilo je to podívat se, jak to dělají jinde, objevili jiné možnosti, jak se v duchovním životě obohatit. Takže spoustu lidí to přivedlo k novým podnětům a zkušenostem.
Když přišla jarní omezení, měli jste ke změněné situaci i nějaké vodítko shora? Dávala církev nějaké rady, jak se s tím vyrovnat?
Biskupové nám dávali nějaké podněty, ale bezradnost panovala všude. Museli jsme se chovat zodpovědně a řídit se nařízeními vlády. Takže jsme věděli, že jsou zakázané bohoslužby, ale nebyla zakázána individuální modlitba v kostele, takže jsme v tomto směru hledali, jaké alternativy duchovního života lidem nabídnout, aniž bychom překračovali stanovená omezení.
Jak to jinak bylo s vaší prací?
Chodil jsem například za lidmi, pro které byla duchovní služba natolik důležitá, že pro ni postoupili riziko setkání. Pro mnoho lidí žijících v sociální izolaci bylo takové setkání důležitější než hrozba nemoci. To byl podle mne opomíjený problém celé té situace, o kterém se moc nemluví. Že jsme drželi lidi v izolaci, abychom je chránili, aniž bychom se jich ptali, jestli to opravdu chtějí, jestli se v tom cítí komfortně.
Proč to tak vnímáte?
Tím, že třeba chodím do domova důchodců, vidím, že je to problém. Myslím, že by bylo dobré to rozdělovat. Chránit ty, co chtějí být chráněni, ale umožnit běžný život těm, co raději postoupí riziko nákazy, aby se mohli stýkat se svými bližními, prožívat nějaké vztahy. Staří lidé vědí, že mohou kdykoli umřít, a umřít sám mezi čtyřmi stěnami je pro ně daleko horší než umřít mezi lidmi, kteří je mají rádi, i když si kvůli tomu třeba zkrátí život o nějaký ten měsíc nebo rok. Otevřela mi v tom oči jedna situace, kterou jsem zažil na jaře v nemocnici ve Frýdku-Místku.
Co se stalo?
Povolali mne tam, že si mne přeje jedna jejich pacientka. Na pokoji tam ležely dvě ženy. Jedna umírala, jen ležela na lůžku a chroptěla, bylo jen otázkou času, kdy odejde. A s ní tam byla paní, která mi říkala: „Víte, já jsem tady s ní týden, já bych chtěla umřít.“ A když jsem se ptal proč, tak mi říká: „Celou tu dobu jen poslouchám tu paní, která tady chroptí, jediní lidé, koho vidím, jsou sestřičky, které mi párkrát za den přinesou jídlo a léky.“ Když jsem odcházel, uvědomil jsem si, jaký to pro ni musí být psychický teror, a říkal jsem si, jestli bych něco takového vydržel. Oni ji chránili proti nákaze, ale nikdo se nezeptal, jestli to chce. Nikoho nezajímalo, že tam zažívala peklo.
Říkal jste, že se teprve ukáže, jaké změny nastanou. Jak to vidíte vy?
Spoustu lidí to přiměje hledat jinou alternativu duchovního života. Většinou se upínáme jen na bohoslužbu, ale duchovní život může být i osobní modlitba, setkání se s Bohem jen v tichu. Vlastně se teď ukáže, jestli si ten duchovní život v sobě skutečně pěstujete, nebo že se spokojíte jen s rituálem a pak už nic. Jednou z věcí bude určitě to, že se církev pročistí od lidí, kteří chodili jen z nějakého zvyku. A když nemohli chodit, zjistili, že bez toho mohou žít, a nevědí, proč by se měli vracet.
A mohou přijít i naopak noví lidé?
Určitě ano, už jsem pár takových potkal. Spoustou lidí ta letošní situace otřese existenciálně. Přijde nějaký virus a rozmetá celou společnost. Spousta lidí kvůli tomu pocítila, že svůj život stavěli na něčem vratkém. Najednou zjišťují, že nestačí jen mít práci a vydělávat hodně peněz, když stačí málo, aby jim to bylo k ničemu? Nemůžou si je užít, někde venku ty peníze utratit, aby jim to udělalo radost, aby to pro ně byl zdroj naplnění. Jak říká svatý Augustin: „Ty jsi byl ve mně a já jsem tě hledal venku.“ Když není štěstí v tom člověku, tak najednou je prázdný. Potrvá to aspoň dva roky, než budeme schopni reflektovat, co se vlastně všechno stalo. Bude to určitě zajímavé.
