Expozice je dílem tří kurátorů, Jiřího Jůzy, Jiřího Machalického a především Bereniky Ovčáčkové, výtvarníkovy dcery, která pečuje o otcův odkaz.
Váš otec podstatnou část svého života spojil s Ostravou a výrazně se zapsal do poválečných dějin nejen Ostravska. Tušíte, odkud pramenila jeho láska k Ostravě?
Řekla bych, že to byl spíše osud než láska. I když vlastně láska to byla také, neboť potkal mou maminku, která se v Ostravě narodila, a oba se tu po svatbě usadili. Maminka obětovala na tu dobu pěkný dvoupokojový byt ve Větrné ulici v Porubě výměnou za ateliérový byt na Hlavní, dříve Leninově třídě.
Váš otec se stal ústřední postavou, která propojila umění druhé poloviny 20. století se současným uměním. Bylo to poznat v jeho soukromí?
Otec se výtvarnému umění věnoval „na plný úvazek“ po celý svůj život. Měl rád společnost a pořád něco organizoval, často ve prospěch jiných umělců a na úkor svého času. Takže ano, jistým způsobem to mělo dopad na náš rodinný život.
Byl přísným pedagogem?
Nevím, jestli byl, nebo nebyl přísným pedagogem, když později učil na Ostravské univerzitě. O tom by mohli mluvit jeho žáci. Ale za sebe mohu říct, že přísný byl. Pokud jsem s ním chtěla konzultovat své výtvarné práce, vyžadoval, aby těch prací bylo co nejvíc, aby z nich bylo možné vyselektovat to, na čem má smysl dále pracovat, čemu věnovat pozornost a co dále rozvíjet.
Jaký měl životní postoj a v čem spatřoval své životní poslání?
Myslím, že jeho životní postoj zněl: nic není nemožné. Když toto aplikoval na své životní poslání, jímž bylo výtvarné umění, tak se logicky musel stát tím, čím byl a zůstane, dosáhnout toho, čeho dosáhl, byť jeho cíle a ambice byly vyšší. Bohužel, ubývající čas a síly už nebylo možné přemoci.
Zemřel výtvarník a grafik Eduard Ovčáček. Komunistům vadil, pak vyučoval |
Text k výstavě přímo upozorňuje na fakt, že dílo Eduarda Ovčáčka je charakterizováno i tím, že „lze aktivně žít i s čistým svědomím“. Jak si to vysvětlit?
Pokud zůstaneme u jeho celoživotní profese, tak to znamená, že nedělal ústupky a úlitby ve své práci. Pamatuji, jak těžce prožíval období, kdy usiloval o nějakou zakázku do interiéru nebo exteriéru a blížil se termín komise, která návrhy posuzovala. Produkovat takzvaně „uvědomělé“ umění mu bylo z duše cizí a nepřijatelné. Přesto se mu i v této pro něj těžké době podařilo získat a realizovat několik zakázek. Jinak ale běžně vystavovat své dílo nemohl. Tento zákaz trval téměř dvacet let.
Výstava se skládá ze tří částí, nejvíce mě zaujala ta nazvaná Groteska s podtitulem o násilí, která obsahuje dřevěné plastiky hlav. Hlavy mají do sebe zabodnuté různé předměty, hřebíky, sekeru, mříž. Můžete přiblížit vznik těchto děl?
Tyto dřevěné plastiky vznikly v raném období normalizace, tedy začátkem 70. let minulého století. Totalitní režim nařizoval lidem, co si mají, respektive co si musí myslet. Sekera nebo hřebíky jsou metaforou pro ideologické záseky do hlavy. Mříž je myslím jasná, to snad ani není třeba vysvětlovat.
Zájem o grotesku pramenil z nějakých konkrétních životních souvislostí, anebo se inspiroval i jinými okolnostmi?
Otec měl smysl pro humor. Hodně se taky zajímal o absurdní drama a existencialismus. Obojí vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou, často tragikomicky nebo groteskně. Navíc byl ovlivněný atmosférou doby a přirozeně se připojil k umělcům, kteří byli do roku 1989 mimo oficiální garnituru a tvořili v duchu takzvané české grotesky.
Ostravské stopy: Minulý režim Ostravu zničil, říká výtvarník Ovčáček |
Ke groteskním motivům se často přikláněli tvůrci pod tlakem režimu, pod tlakem cenzury. Byl to i případ vašeho otce?
Asi ano, respektive určitě tomu tak v jeho případě bylo. Byla to možnost, jak si z něčeho udělat legraci. A tím se uvolnit, pustit páru.
Po sametové revoluci váš otec ilustroval světoznámé dílo slavného francouzského filozofa a spisovatele markýze de Sade. Jednalo se o ojedinělou záležitost?
Popravdě nevím, co ho k tomuto autorovi tak přitahovalo. Absolutní svoboda? Možná. Každopádně kresby, které na toto téma vznikly, jsou úchvatné. A obnažené údy všeho druhu by neměly svádět k lascivnímu úsudku a pobavení. Myslím, že otce fascinovalo to, co by se dalo nazvat lidským hemžením – to, jak se lidstvo rodí, lopotí, tvoří, miluje se, rozmnožuje se, umírá, aby se to celé opakovalo pořád dokola – někdy z toho vzejdou velké věci a někdy naopak vůbec nic.
Na jaké další vystavené artefakty byste v tom obrovském množství 200 kusů ještě ráda upozornila?
Výstava je skvěle vyvážená zvolenými tématy, obdobím a výběrem děl. Nejde o retrospektivu, to je potřeba zdůraznit. Přesto má opravdu široký záběr a představuje autora jako nesmírně mnohostrannou a po celý svůj život tvůrčí osobnost.
Máte k některému z exponátů obzvláště osobní vztah?
Je to obraz s názvem Matka. Jde o portrét tatínkovy maminky, který je na plátně zmnožený a pokaždé jinak barevný. Připomíná to trochu dílo Andyho Warhola, jeho slavné portréty, například Marilyn Monroe nebo Elizabeth Taylorové. Babička byla zamlada moc hezká, údajně její předci pocházeli z nezávislého města Fiume (dnešní Rijeka – pozn. aut.).
Komunikace skrze znak |
Výstava v Domě umění vznikala ještě za života vašeho otce. Jakou měl o expozici představu? Podařilo se ji podle vás naplnit?
Tatínek měl ohledně svých výstav vždycky velmi přesnou představu a nedal si do ní zasahovat. V tomto případě nám, myslím nám třem kurátorům, dal svou důvěru a volnou ruku. Samozřejmě předběžný scénář schválil a na výstavu se těšil. Věřím, že jsme ho nezklamali.
Díla, která jsou v Domě umění vystavena, patrně pocházejí především z rodinného archivu. Máte s tímto archivem nějaké plány?
Většina ano, ale část z nich je ze sbírek GVUO a od soukromých sběratelů. Plánem je naplnit otcovo přání způsobem, jakým si přál. Doufám, že se to podaří. To bude možné glosovat nejdříve za rok, za dva.
Vy sama jste autorsky činná. Pokračujete v rodinné tradici?
Studovala jsem na AVU v Praze, nejprve malbu, pak grafiku. Od školy se věnuji hlavně volné grafice. Byla jsem souběžně zaměstnaná v oddělení licencí a nakladatelských smluv za účelem knižního vydání literárních děl. Absolvovala jsem díky tomu právní minimum v oboru autorských práv. Nicméně praxe byla mnohem více bohatší na zkušenosti a poznatky. Byla to náročná, ale zároveň i pěkná doba. Zmínka o rodinné tradici mi připomíná, abych upozornila i na umělecké nadání a výtvarnou činnost mé maminky, která od 60. let vytvářela keramiku. Chtěla bych jí takto poděkovat za její podporu, laskavost a obětavost, kterou prokazovala celé rodině.
Kde je vaše dílo k vidění?
Roky si slibuji, že si zařídím webovou stránku. Nyní se k tomu už schyluje. Přede mnou je letos v létě výstava v Rožnově pod Radhoštěm v Galerii Kostnice. Zároveň se chystám na samostatnou autorskou výstavu v Galerii Hollar v Praze, která by tam měla být k vidění příští rok.
