Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Po 9 letech a v 29 - už začínám mít obavy, abych nedopadla jako 35 svobodná, bezdětná - já vím, že ho chci za životního. On mi však přijde, že po 9 letech vztahu a společného bydlení i ve svých skoro 45 letech - si není jistý ani tím jestli budeme mít/se snažit třeba v příštích 5 letech o miminko. Já ho ještě zatím nechci, ale cítím, že za cca 2-3 roky již bude z hlediska ženství pravý čas. Mluví o tom, že nás potřebuje zajistit než budeme mít děti, ale to přeci nebrání založení rodiny - tj. manželství.... Děti chce, ženit se chce taky, ale zatím je pro něj zajištění na 1. místě což je v pořádku... ale můj věk mě už trošičku začíná štvát - přeci jenom 29 už není 20 a bojím se, že když to špatně pochopím - tak, že si nakonec budu hledat partnera třeba v 33 - což bych považovala za absolutní prohru.Partner mě ujištujě, že mě neopustí, ale oficálně rodina nejsme. Miluju ho, ale bojím se živnotní chyby - vidíte v našem vztahu budoucnost?

Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor-žijeme spolu 9 let, stále oba svobodní (29 a 44 let), oba bezdětní a věřím tomu, že i oba věrní.Oba ŽL-často pracujeme spolu.Partner mi říká mám tě rád v hloubi srdce,ale když je zrovna nedobře a hádáme se-říká mi, že mě nenávidí-i když v srdci mě má prý rád.Současně se mi svěřil, že mě asi miluje, ale také s tím, že mě nikdy nemiloval jako slečny přede mnou.Jsem z toho celá zmatená-říká,že si mě jednou vezmě-ale ještě jsme se ani nezasnoubili-jednou jsme se byli podívat na prstýnek a domluvili se, že se do roka zasnoubíme.Partner však říká,že si mě chce vzít a když se hádáme tak,že neví jestli s někým takovým (hádavým/paličatým/nemocným hádavostí apod.) může žít,že ho to ničí.Neshody vyvolává-prac.otázkami co jsem třeba neudělala a proč...,odpověď jsou pro něj vždy jen výmluvy a když nereaguji a radši mlčím je to ještě horší-říká tomu čumět a dělat éé.Má náš vztah budoucnost? Nechci se rozcházet mám ho ráda, ale taky chci mít někdy rodinu..

Dobrý den, jsem s partnerem 2 roky a čekáme přírůstek.S partnerem bydlíme v domě kde jsme zjistili že musíme opravit novou střechu protože ji špatně udělali a bude to stát hodně peněz.S tchýní jsem neměla žádný problém do doby než začala s tím, že by chtěla dostavět chatu, že je to její sen, ale přitom na to nemá fin.prostředky což znamená že by jsme to hradili my. Musím dodat že tchán před půl rokem umřel a nikdy ji v ničem nepodpořil - žili si vlastní životy...ale partner vždy hodí do placu poznámku že když je ted sama tak......Samozřejmě, že se mi to nelíbí bo máme co dělal s vlastním domem a ji chata stači v tom stavu jaký je...Už jsem se ji snažila vysvětlit že na to nemáme že se musíme nejdřív postarat o náš dům, a že budeme mít dítě ale vždy když tam jede partner sám tak dojede domů s tím, že máma by to chtěla a že je to její sen atd.Už opravdu nevím jak mám tchýni vysvětlit, že sami potřebujeme na opravu našeho bydlení,aby měl prcek střechu nad hlavou. Děkuji

Dobrý den paní doktorko, ráda bych Vás poprosila o radu. Jsme s přítelem 3 roky, máme před svatbou, ale nevyřešili jsme jeden velký problém, kterým je bydlení. Bydlíme od sebe cca 90 km a nemůžeme se shodnout na místě pro společné bydlení. Už i cítím, že máme oba problém se o tomto tématu jen bavit, protože nás to oba vždy jen rozesmutní nebo se pohádáme - cítím, že v této věci jsme spíš protivníci než partneři, kteří se snaží najít společné řešení. Nemáte prosím paní doktorko radu nebo zkušenost, jak takovou situaci rozlousknout, nebo jak se úspěšně o ní začít alespoň bavit tak, abychom problém řešili jako "tým"? Velmi mě celá situace stresuje a trápí a cítím, že přítele také, ale také vím, že spolu být chceme a chceme ten problém vyřešit ke spokojenosti nás obou, jen jsme ještě nepřišli na to jak. Je zde samozřejmě i otázka omezených financí, nicméně budu ráda, pokud se o tom začneme spolu alespoň vážně bavit a zkusit hledat řešení.
Moc Vám děkuji za odpověď a také za Vaši poradnu! - otázka upravena poradcem

Dobry den pani Douchova,
uz si moc nevim rady a tak se zkusim zeptat. Ziju uz skoro rok v Nemecku a tady jsem ostatne poznala i sveho pritele, bude to ted 9 mesicu co budeme spolu. Musim ale bohuzel konstatovat, ze se po kratke dobe - v poznavaci fazi - hodne zmenil Nebo spise mozna jen zacal projevovat. Dokaze mi rict, ze me miluje, rad me objima apod. jen komunikace je zla. Neni moc komunikativni, co se partnerske stranky tyce, ale na druhou stranu je schopny si s kamarady ci sousedy hodiny povidat. To me samozrejme mrzi, ale uz jsem si prakticky i zvykla..
Na co se bohuzel zvyknout neda jsou nekonecne hadky, ktere nikam nevedou jen vse nici. On je velky provokater a dela mu radost si z druhych utahovat a pak to vrcholi v hadky, ktere nikdy nemohu vyhrat, protoze on ma pravdu.

Jsem o 13 let mladsi, takze mi rad argumentuje tim, ze jsem si toho tolik jeste neprozila. Nejvic se ale hadky toci okolo toho, ze jsem neco neudelala, spatne uklidila apod. Je vecne nespokojeny. Co mam delat? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, měla bych dotaz týkající se vztahu s mými rodiči. Ve dvaceti letech jsem se přestěhovala se svým přítelem do starého domu po mé babičce, který mi následně můj táta daroval. Důvodem přestěhování bylo to, že přítele rodiče se rozvedli a odstěhovali pryč a on chtěl zůstat v místě bydliště, proto jsme se dohodli s mými rodiči, že začneme bydlet takto. Moji rodiče jsou moc hodní a starostliví, možná až moc. Přítel s mým taťkou starý dům trochu opravili, abychom mohli bydlet. Mamka snášela můj odchod ze společného bydlení těžko, tak se nám aspoň snažila pomáhat. Naučila se chodit k nám a prala nám a uklízela, v té době mi to nepřipadalo divné, ale mýmu příteli to asi nebylo příjemné, i když to nikdy neřekl. Rodiče dříve bydleli v rodinném domě, nyní žijí v bytě. Protože dům byl po taťkových rodičích, chodil si sem do garáže kutit a chodil také venčit našeho psa, aby nemusel být celý den sám doma, než jsem přišla ze školy. Po šesti letech jsme se s přítelem rozešli. Byla jsem v domě asi rok sama, tak mi táta pomáhal s topením atd.. Nyní mám přítele skoro pět let, bydlí tu se mnou, ale nemá tu všechny věci, něco má pořád u svých rodičů. Mamka k nám chodila a zase nám pomáhala, když jsme nebyli doma. Něco nám vyprala atd.. Když příteli začlo vadit,že musí večer hledat pyžamo, protože ho mamka dala jinam než bylo atd., tak jsem jí naznačila, že to příteli není příjemné, tak jsem tímto způsobem přestala chodit, občas někdy odpoledne přijde, ale taky začne např. mýt nádobí a něco rovnat, vysype koš nebo když nejsem doma, tak něco vypere. Mě to začíná poslední dobou vadit, říkám si, že by se měla chovat jako na návštěvě, i když vím, že mi chce jenom pomoci a ona o tom tímhle způsobem nepřemýšlí. Mamka i taťka jsou teď čerstvě v důchodu a mají hodně volného času. Taťka sem k nám zase chodí, sice se pohybuje jenom na zahradě a v garáži, dovnitř nechodí, připravuje dřevo na zimu nebo si něco kutí v garáži a je na zahradě s naším pejskem. Přijde mu to normální, ale příteli to poslední dobou vadí a já jsem tátu zezačátku bránila a s přítelem jsem se pohádala, ale poslední dobou si říkám, že bychom možná potřebovali trochu víc soukromí, i když mi taťka na zahradě nevadí a chápu, že se v paneláku nudí, ale na druhou stranu začínám chápat přítele. Ráda tátu vidím, ale někdy, když jdu z práce, tak si říkám, že by bylo fajn, kdyby u nás nikdo nebyl. Promiňte, že jsem se takto rozepsala, jen jsem chtěla více nastínit problém. Potřebovala bych prosím nezávislý názor na tento problém, pokud se tato situace dá nazývat problémem. Jak mám tátovi naznačit, že bychom potřebovali být některé dny sami tak, aby to přijal a neublížila jsem mu? Myslíte, že mám právo ho žádat, aby nás nechával více o samotě? Na druhou stranu mi ho je líto, protože vím, že se v bytě nudí a mamka ho potřebuje vždy na chvíli někam poslat, aby si mohla udělat své věci, uklidit atd.. Prosím o radu. Omlouvám se za tak dlouhý dopis. Lucie

V poslední době přítel není schopen po výměně názorů projevovat jakékoli náklosti a fyzický kontakt.Já beru konflikty jako pročištění napětí mezi náma, vyříkáme si to a i když se neshodneme beru to, že jedeme dál a víme o sobě více.Přítel mne ale odmítá, moje pusy na přivítanou a odchodnou i přitulení a sex...říká...ale Lucinko..po tom všem cos mi řekla...já takhle nemůžu..Když jsme měli po konfliktu sex, byl z toho celý špatný, jako by si to vyčítal..Podotýkám, že přítel není zrovna nekonfliktní člověk, známe se dva roky, odvedl mne od manžela a dřív se takhle nechoval.Já si myslím, že už mne prostě nemiluje, proto není schopen nastartovat po hádce běh vztahu znova.Vyjádřil se také vážně, že si myslí, že by bylo lepší jít si každý svou cestou.Ovšem pak se znova nastěhoval a od té doby jsme bezkontaktní, jen spíme vedle sebe,jíme a bavíme se.Tvrdí, že jinak nemůže.Kdysi po hádkách za mnou byl schopen lézt i oknem a dožadovat se projevů náklonnosti.Co se to děje, a jak se zachovat??

Přeji hezký den..
Má přítelkyně považuje hádky za něco normálního v partnerském vztahu. Jednou dvakrát za měsíc..budiž. Ale skoro obden? Je mi 39, jí skoro taktéž. Jsme spolu třičtvrtě roku, právě se rozvádí s manželem, který se odstěhoval od ní teprve před čtyřmi měsíci. Prý přestal komunikovat.. Upřímně mě její časté bušení do mne nutí k tomtéž.. Já žil 10let po rozvodu sám, sem tam nějaký vztah.. Z hádek mám husí kůži skrze hádky mých rodičů a proto se snažím klidně debatovat a nebojím se říci, co mám na srdci a upřimně. Mou paní bohužel naštve skoro cokoli. Z upřimně mnou klidně vyloženého názoru, nebo návrhu, jež se týká i jí, resp. z možností jak si to vyložit(od pozivních, až po negativních) si vždy vybere tu nejnegativnější a s tím do mne hned vyrývat a bušit zvýšeným hlasem, že z ní dělám debila, že ji svým názorem na věc urážím, že jsem ji tento návrh už několikrát předložil, ona vždycky odmítla a tím páden tedy nerespektuji její ne a snažím se jí manipulovat... - otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím o radu.
Mám problém s manželem,nelze se s ním na ničem domluvit, nic vyřešit. Všechno jsou moje vrtochy, kterýma ho obtěžuju, on dělá všechno dobře, takže tu NENÍ nic co by mi mohlo vadit, všechno si jen vymýšlím, abych ho očernila! Když se rozčílím, otevře okna, aby si prý sousedi užili, že jsem nemožná, ale dál provokuje. Dřív mě i uhodil- prý mě rodiče nevychovali, ale vrátila jsem mu to. Když mu řeknu, že jsem z rněj zoufalá, odbyde mě, že jsem stále z něčeho zoufalá, tak co.. Nechce slyšet o sobě nic negativního,ale když se nedám, tak fňuká, nebo dokonce hysterčí, lituje se...ale neudělá nic, nic si nepřizná. Rád manipuluje, přestože mu to se mnou nevychází, ale postavit se něčemu negativnímu čelem nechce. To obviní celý svět, změní téma hovoru, vykrucuje se, začně fňukat a ničeho se nedoberete. Jak puberťák. ani po dobrém, ani po zlém. Už mě unavuje,že je slaboch,ale i hlupák, protože mu nedochází, že nečestnost a zbabělost nesnáším.Lze ještě něco dělat? Díky. - otázka upravena poradcem

Dobrý den. Můj problém se týká komunikace v manželství. Vzali jsme se a narodilo se nám dítě. Už během těhotenství jsem měla nedostatek pocitu sounáležitosti se svým manželem v tom, že když jsem se cítila osamocená a řekla jsem, at´ se přitulí, nešel. Vždy odpověděl, že až potom. Když jsem ho obejmula, vzápětí řekl dobrý a odtáhl se, že má jiné věci na práci a ne takové hlouposti. Teď, když se narodilo mimino a my jsme spolu v maželství už necelý rok, nemůžu se smířit s nedostatkem obětí. Když k němu nepřijdu, on za ten rok tak třikrát, tak mne pevně neobejme. Když spolu ležíme, přitulit se musím já. Vymlouvá se jak je unaven. Když tenhle problém chci řešit - neustále odvádí pozornost ( že mám studené nohy, že až si vezmu ponožky, nebo podívej se, co jsi udělala, až se tak nebudeš chovat, dostaneš pusu až ráno ). Že si nevystačím s málem. Ani poprosit ho už k ničemu nevede. Dělá, že neslyší ikdyž mu to třikrát zopakuji. Pak už se hroutím a nevím, zda to má všecko smysl. Prý mě má rád.