Jak to chodilo o Vánocích na selském gruntu, má etnolog Josef Urban zmapováno do detailu. Aby také ne, když působí v Hanáckém muzeu v přírodě, které v Příkazech na Olomoucku právě v jednom takovém sídlí.
Zvyky a zavedené tradice podle historika nejlépe ilustruje doba největšího rozkvětu, kterou zažívalo tamní hospodářství, takzvaný Kameníčkův grunt, na přelomu 19. a 20. století.
„Život na gruntu je dobrý příklad. Statek představoval vynikající sondu do vesnického společenství, byla to de facto samostatná ekonomická jednotka,“ říká kurátor sbírky.
A jak probíhal na statku Štědrý den? „Všichni ze statku se na Štědrý večer potkali u velkého prostřeného stolu. Sedlák, pacholci, děvečky, děti. Na stole mělo být podle tradice devatero chodů, nesměl chybět chléb, vánočka, hrníček medu, ale ani hrst obilí nebo cibule. Všechny věci měly svou viditelnou i skrytou symboliku budoucí prosperity a bohatství. Kolem stolu se také dával řetěz, aby rodina vždycky držela při sobě a v následujícím roce ji nic nerozdělilo,“ líčí Urban.
Na konci 19. století se nejen na Hané dodržoval celý den přísný půst, dodnes je známá tradice se zlatým prasátkem.
„Maminky také strašily děti Šperechtou, jež jim rozpárá bříško, když půst nedodrží. Na Štědrý den se nesmělo pracovat, praktikovaly se různé zvyky a po štědrovečerní večeři a rozdávání dárků se šlo na půlnoční mši,“ doplňuje odborník.
Další den na Boží hod se hned brzo ráno navštěvovala v kostele jitřní mše a následně i slavná či velká mše.
„I hlavní jídlo bylo jiné než o Štědrém večeru, třeba se podávala husa se zelím a knedlíkem. Pořád se však 25. prosinec slavil v kruhu blízkých spíše v tichém rozjímání coby nejvýznamnější vánoční křesťanský svátek, jenž připomíná památku narození Ježíše Krista,“ uvádí.
Svoboda do konce roku
Na Štěpána pak přišlo všeobecné veselí, které na vesnicích vydrželo dodnes v podobě oblíbených „štěpánských“ zábav.
„Ano, 26. prosince už se po několika adventních týdnech i tancovalo na proslulých štěpánských zábavách. Chodilo se také, podobně jako na Štědrý den, koledovat dům od domu. Pacholkům končila roční služba a měli „svobodu“ až do konce roku. Od hospodáře či jeho ženy dostávali výslužku formou koláče či vánočky, někdy i peníze. Většinou také odcestovali domů navštívit své příbuzné a známé,“ popisuje
„Třeba na Hané byla spousta pacholků z okolních horských oblastí. V 19. století se ještě lidé často přesunovali pěšky nebo povozem taženým zvířaty. Koncem století byla již k dispozici železnice, ale ta byla pro našince relativně drahá. Pacholci nastupovali do služby na přelomu roku s tím, že mohli přejít na jiný grunt a najít si nového chlebodárce. Od prvního do šestého ledna měla zase pro změnu „svobodu“ mladá děvčata. Mělo to svůj praktický význam, protože o dobytek a hospodářství se i ve svátky musel někdo starat. Kdo třeba neměl příbuzné, mohl zůstat na gruntu, ale často bez nároku na stravu,“ říká
Novoroční menuV minulosti se jedla čočka, která je symbolem peněz a bohatství. 1. ledna se v žádném případě nekonzumovala drůbež nebo ryba, aby neodletělo či neuplavalo štěstí pryč. Dodržovaly se některé tradiční zvyky, hodně jich bylo spojeno s děvčaty a jejich snahou ovlivnit svůj osud. |
Konec roku však v minulosti nikdo neslavil. „Z písemných vzpomínek víme, že Silvestr a konec roku nebyl tolik oslavován. Představa dělobuchů, světlic a podobně souvisí až s 20. stoletím. Zapříčinil to i magický rok 1900, kdy lidé oslavovali vstup do „nového věku“. Od té doby se oslavy stávají víc veřejnými.“
Pravdou je, že v minulosti byli lidé zaměřeni na duchovní svět, takže na Silvestra se chodilo na mši, kde se loučilo se starým rokem.
„Silvestr se oslavoval maximálně o půlnoci práskáním bičem a rámusením, neboť se věřilo, že v přelomovém okamžiku, a to tento čas jistě je, mají zlé síly největší moc a musí se zabránit jejich příchodu. I začátkem 20. století známý hanácký spisovatel a kněz Jan Vyhlídal ve své práci Rok na Hané zmiňuje, že oslavy Silvestra jsou městská záležitost, jež se na vesnicích zatím neuchytila. Naopak Nový rok je z pohledu lidové kultury zajímavější,“ upozorňuje Urban.
Se změnou letopočtu však přesto jen souvisela jistá očekávání. „Ráno se čekalo, kdo první navštíví dům. Pokud přišla starší paní, znamenalo to pro hospodářství v budoucnosti nepříjemnosti, když dítě nebo mládenec, odvozovali od toho lidé veselejší předpovědi nového roku. Dodnes se také koneckonců traduje „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ Prvního ledna se naši předci snažili vyhýbat hádkám, nemračit se, byla to magie nového začátku, v níž se mísila radost i obavy z následujících měsíců,“ popisuje
Přivolávání ženichů
Muzejníci z Příkaz nedávno pořádali vánoční program, kdy se Josef Urban převlékl za bývalého majitele statku Josefa Kameníčka, jenž se narodil roku 1852. „Provázel jsem návštěvníky a seznamoval je s dobou adventu a Vánoc, i obecně se životem v zimě na selském gruntu. A ještě víc jsem si uvědomil, že byť dnes domlouvání sňatků a další zásahy do života dcer i synů vidíme jako něco špatného, rodiče tenkrát mysleli hodně pragmaticky,“ nastiňuje.
„Nechtěli se spoléhat na něco tak nejistého jako je láska, šlo jim o finančně zajištěnou budoucnost potomků. Protože tedy dívka často nemohla ovlivnit výběr svého nastávajícího, snažila se pomocí různých věšteckých praktik ovlivnit budoucnost či zjistit, odkud ženich přijde nebo zda se příští rok vdá.“
Dívky si ženichy přivolávaly. „Známý je zvyk klepání na kurník. Pokud dívka uslyšela jako první kohouta, znamenalo to veselku, pokud slepici, ještě si rok počká. Nebo šlo o házení střevíců. A třeba ve Velkém Týnci si na svatého Ondřeje děvčata do jednotlivých cípů kapesníku napsala dvě jména milých a do dalších dvou rohů „stará panna“ a „smrt“, tedy obecně neštěstí. Kapesník zavázaly a daly si jej před ulehnutím pod polštář. Ráno ho pak rozvázaly a text z prvního rohu, na který narazily, se jim měl splnit.“
Vánoce jsou dnes výrazně jiné tím, že se nakumulovalo do krátkého období hodně svátků a zvyků. „Polní práce již dávno skončily, venku se většinou už nemohlo dělat a člověk měl víc času a prostoru na odpočinek, rodinu, zábavu i rozjímání. Čas se však na statku nezastavil – dralo se peří, mlátilo obilí nebo opravovalo zemědělské nářadí. Přesto ještě zůstalo mnoho sil do pozdního večera, kdy se lidé sešli a držela se „černá hodinka“, povídaly se různé příběhy ze života, pověsti či pohádky a tím se slovesný folklor udržoval a uchovával pro další generace,“ vysvětluje Urban.
Se svátky jsou spojené také tradice vztažené na hospodářská zvířata. „Ta představovala základ úspěšného hospodářství. Ostatně po celý rok se dle zvyku musel nejdřív ze všeho nakrmit a obstarat dobytek. Na Štědrý den dostával zvláštní příděly, čímž mu lidé poděkovali a současně si ho zavázali do nového roku. Třeba se dával kus vánočky ze štědrovečerního stolu kravám, aby dobře dojily. Svatý Štěpán byl zase patron koní, takže se ten den světil oves a přimíchával se jim následně do krmiva. A na Tři krále se dodnes světí křída, jež se v minulosti využívala například při různých nemocech.“
Vánoční svátky v minulosti představovaly přelomové období, kdy se lidé loučili se starým rokem, ale hlavně se snažili ovlivnit ten nový.
„Vyplývalo z toho, že ho chtěli začít s čistým štítem, proto vypořádali veškeré pohledávky, urovnali spory a uklízeli v domácnosti. Kromě hodu vánočního nebo Štěpána se i na Hané slavil svátek svatého Jana Evangelisty. Ten se podle legendy napil jedovatého vína a nic se mu nestalo, takže se 27. prosince žehná i pije víno. A 28. byl zase den Mláďátek, jenž upomíná Heroda a jeho hrůzný čin. V tento den kmotři pravidelně navštěvovali malé kmotřence či kmotřenky a dávali jim drobné dárky.“
Koleda a betlémy
Boleslav Vaca, příkazský písmák, ve svých vzpomínkách zmiňuje, že na Štědrý den chodily děti na koledu a dostávaly výslužku v podobě drobných mincí nebo pochutin. Byly i koledy svatoštěpánské, novoroční a tříkrálové.
„Dříve chodili na koledy hodně učitelé a jejich žáci, později převážily chudší vrstvy vesnického obyvatelstva, hlavně děti. A koneckonců nejen koledy, ale i množství vánočních zvyků a tradic udržuje společenskou soudržnost již stovky let. Církev se vždy snažila překrýt pohanské zvyky a obyčeje, nicméně spousta z nich má předkřesťanský charakter. Předávají se z generace na generaci a jsou vlastně vzpomínkou a duchovním spojením s našimi již dávno zesnulými předky.“
V roce 1223 chtěl František z Assisi připomenout narození Ježíše v Betlémě a vytvořil betlém se živými zvířaty. Od té doby se tato tradice rozmohla a přesunula do kostelů, kde vznikaly velké vyřezávané betlémy.
„Když chtěl císař Josef II. později co nejvíce omezit vliv církve, zrušil také vystavování betlémů v kostelích. Nicméně lidé si je tak oblíbili, že v 19. století začali vytvářet své vlastní v malém. Tady je krásně vidět, jak celospolečenská atmosféra ovlivňovala slavení svátků nebo podobu interiérů v jednotlivých rodinách. Na betlémy je pak navázaný rozmach lidového betlémářství v horských a podhorských oblastech. Děti i dospělí si jednotlivé figurky třeba mohli kupovat na jarmarcích v Litovli či Olomouci a doplňovat si „betlémky“. Domácí betlémy jsou relativně krátká tradice, podobně jako vánoční stromek,“ popisuje historik.
Ozdobený stromek je v českých zemích zaznamenán poprvé v roce 1812. „Ale prosazoval se hodně pomalu, zprvu hlavně ve městech. Na vesnici se objevuje zhruba až koncem 19. století, zavěšený nejprve shora nad stolem, kdy nahradil obyčejné nazdobené jehličnaté větvičky. Stejně tak byly prosté dárky, které děti dostávaly od Ježíška, šlo o dřevěné hračky vyřezané otcem, kus čokolády, ovoce, v pozdější době například i nové boty. Ale myslím, že radost z dárků u dětí byla stejná, ne-li větší, jako dnes.“
