Kvůli čemu bylo Tyrkysové oko v ohrožení?
Měla jsem velkou tvůrčí krizi, nedařilo se mi děj posunout dál. Musela jsem psaní dokonce vzdát. Po měsíci jsem se ale k příběhu vrátila a nejednou jsem se od psaní nemohla odtrhnout. Všechno do sebe samo zapadlo. Dva dny jsem psala od rána do noci a knížka byla hotová.
Dá se přiblížit děj této detektivky, aniž byste prozradila hlavní zápletku?
Příběh se odehrává v Přerově, částečně v Mostní ulici, v místní části Penčice, ale také na sídlištích Velká Dlážka nebo Předmostí. Je o starých rodinných křivdách, které neměly nikdy vyplout na povrch a měly zůstat navždy ukryté ve 30. letech minulého století. Hlavními hrdinkami jsou sestřenice, jež se dostávají do životní krize, proto se rozhodnou prodat vzácnou tyrkysovou sochu z dědictví po babičce. Tím však odstartují rozkrývání bolestných tajemství.
Ve které době se odehrává?
Děj je zasazen do současnosti, do roku 2016. Začíná červnem a končí Vánocemi. Všechny události odpovídají reálnému kalendáři, ale postavy i děj jsou od A do Z fikce.
Pamatujete si dobu, kdy jste se pouštěla do své první knihy?
První knížku jsem napsala, když mi bylo 18 let. Byla o lásce studentů. Nikam jsem ji ale nenabízela. Zhruba v mých 20 přišla na řadu knížka o romské dívce, která se vymykala tradiční romské společnosti. Ani tu jsem nevydávala. První knížku jsem nabídla k vydání v roce 2003. Jmenovala se Neříkej mi vůbec nic. Pravidelně mi knížky vycházejí od roku 2013.
Jak se původně neznámé autorce z Přerova hledal vydavatel?
Všechny knihy jsem vydala v Praze, se současným vydavatelem spolupracuji od roku 2013. Našla jsem si ho na internetu, byl mi sympatický sloganem na svém webu: Kniha je rodu ženského. Majiteli jsem napsala a poslala mu anotaci knížky. On mi odpověděl, že už má své kmenové autory, nicméně mi nabídl, že rukopis posoudí. Další den mi psal, že ho děj nadchl, a reagoval ještě dalšími vzkazy. Hned poté mi poslal smlouvu. Teď mě v dobrém slova smyslu uhání každý rok.
Může matka dvou dětí stihnout napsat knížku za jediný rok?
Nepíšu každý den, ale píšu rychle. Příběh vzniká sám v mé hlavě, nikdy dopředu nevím, o čem bude, a přiznávám, že jsem někdy sama překvapená, jak skončí. Po praktické stránce to vypadá tak, že občas večer zasednu k televizi a k tomu si píšu do notebooku. Vnímám film i povídání dětí a manžela, nedělá mi problém sdílet několik činností najednou. Nepíšu ale pravidelně, někdy se k tomu nedostanu celé týdny. Děj vzniká opravdu při chvilkách, jež si o to víc užívám. Když píšu, jsem šťastná.
