Prozradíte dějovou linku?
Románová rodina Francových je věřící, odrodil se jim jen nejstarší syn Teodor, který se v šestačtyřicátém roce rozhodl vstoupit do komunistické strany a stát se ideovým tajemníkem Místního národního výboru v Přerově. To je to první, co rodinu zasáhne. Pak přijde Vítězný únor a režim je připraví o půdu s ovocnými stromy, kterou si po generace hýčkají. Část rodiny musí jít pracovat do cihelny, část do mlékárny. A nakonec je čeká osudová rána, proti které jsou všechna příkoří nicotná. V knize se prolínají dva světy. Svět křesťanské rodiny s realitou nastupujícího komunismu. Tyhle protiklady mají svůj symbol i na obálce, kde je rozkrojené jablko s hvězdou, ve které můžeme vidět symbol Vánoc, ale i komunistické ideologie. Děj se neodehrává jen v Předmostí, ale i Přerově. V prostředí úřadu, nemocnice, továrny Juta, čtvrti Velká Dlážka, které v té době vévodil dnes už zbouraný klášter dominikánek, nebo železničářských bytů ve Škodově ulici.
Jsou postavy autentické, nebo se jedná o vymyšlený příběh?
Příběh je smyšlený, ale některé osoby skutečně žily a inspirovaly mě. Známá jména jsem neměnila, takže se čtenáři setkají třeba s někdejším starostou Předmostí Josefem Knejzlíkem, který vydával časopis pro zemědělce Rádce z Předmostí, nebo s babičkou bývalého přerovského primátora Vladimíra Puchalského, která měla v Předmostí trafiku a on na ni rád vzpomínal, nebo s dětským lékařem Ondřejem, vynálezcem Ondřejovy masti. I jména statkářů a živnostníků jsou zachována. Pročetla jsem celou kroniku Předmostí a dávala si dohromady střípky té doby, mluvila jsem se starými pamětníky, kteří si Předmostí, které se v osmdesátých letech přerodilo zčásti do podoby moderního sídliště, pamatovali jako typickou vesnici s úrodnou půdou a ovocným stromovím. Tvořit si obrázek té doby mi pomáhali především manželé Španihelovi. Pán se v Předmostí narodil v roce 1934 do rodiny obchodníků, jeho žena se do Předmostí přivdala a učila tam.
Co dalšího jste musela ještě nastudovat?
Protože popisuji život sadařské rodiny, musela jsem si ledasco zjistit o sadařství, co se ve kterém ročním období v ovocné zahradě dělá, jaké má počasí vliv na stromy a jejich plody. A nejde jen o praktické věci, ale třeba i sadařské zvyky, rituály či pověry, které řemeslo provázely. Opomenout jsem nemohla ani katastrofální sucho, které zemi sevřelo v roce 1947 a kdy někteří lidé vítali, zatímco jiní se jí báli, bratrskou pomoc Sovětského svazu v podobě dodávek obilí. Románový otec rodiny Fabián Franc patřil k těm, kteří nešetřili nenávistí vůči nové době. Kromě toho jsem se musela podrobněji zorientovat v místních politických poměrech, takže jsem pár večerů vypisovala jen politické reálie. Poslouchala jsem taky projevy Klementa Gottwalda, který nejdříve tvrdil, že vlastnictví půdy bude rolníkům ústavně zaručeno, a pak začínal upínat zrak k sovětským kolchozům a jásat, jak tam soudruzi dokázali zatočit s kulaky a sedláky. Zjišťovala jsem i začátky přerovské tajné policie, která v ději taky hraje roli. Zajímalo mě, jak lidé krátce po válce utíkali ze země, a co jim za opuštění republiky reálně hrozilo.
Lenka ChalupováNarodila se 4. února 1973 v Přerově, kde dosud žije. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako novinářka v týdeníku, v deníku i v televizi. V současné době je tiskovou mluvčí Přerova. Vydala 11 knih: Neříkej mi vůbec nic, Vosí hnízda, Utopená, Pomněnkové matky, Ledové střepy, Tyrkysové oko, Ptačí žena, Liščí tanec, Začátek, Kyselé třešně, Páté jablko. Rodinný stav: vdaná, má syna a dceru. Záliby: psaní, čtení, hudba, divadlo, film, historie, výtvarné umění. |
Proč právě tento příběh?
Většina mých knih jsou psychologické detektivky. V roce 2020 jsem vydala román Kyselé třešně, který pojednává o konci války v Přerově a o masakru na Švédských šancích u Lověšic. U čtenářů se tento příběh setkal s nebývalým zájmem, náklad byl do tří měsíců vyprodán a vydavatelství rozhodlo o dotisku. Myslím, že se čtenářům zamlouvalo, že se děj odehrává na reálných historických základech. Proto jsem vloni odložila rozepsanou detektivku a pustila se do Pátého jablka, která myšlenkově a časově, nikoliv dějově, navazuje na Kyselé třešně. I když je pravda, že pár postav se z Třešní dostalo i do dějové linie Jablka.
Jak dlouho vám trvalo než jste knihu napsala?
Knihu jsem začala psát vloni 19. března a i se studiem reálií jsem ji psala do 19. srpna, tedy pět měsíců. Píšu lehce, proces tvoření mě baví a užívám si ho. Když mám v hlavě myšlenku, vysypu knihu na papír rychle a bezbolestně. Po dopsání ji dávám číst mojí mámě a kamarádce, následně ji četli tři přerovští historici z Muzea Komenského a Státního okresního archivu, kteří hlídali věcnou správnost. Před Vánocemi pak putoval rukopis do vydavatelství. Poslední částí spolupráce byl výběr obálky. Chtěla jsem, aby kniha měla atribut z Předmostí. Historici mi zapůjčili dobovou fotografii kostela svaté Máří Magdalény, která je ústředním motivem přední strany, na druhé straně obálky je starý snímek statků a uvnitř je fotka ze Svátku matek v roce 1946. Mimochodem, předmostská farnost si letos připomíná 250. výročí velké přestavby kostela – Páté jablko je malým vkladem do narozeninových oslav, budu ráda, když se s Předmostím seznámí prostřednictvím románu čtenáři v celé republice.
Informace, které jste zjistila, byly překvapující, nebo jen potvrzovaly to, co jste věděla?
Dějepis jsem vždycky měla ráda a v dějinách se orientuji, takže tam jsem nic objevného nenašla. Ale některé místní reálie pro mě byly překvapující a studium z kronik a dobového tisku jsem si užívala. Tak třeba jsem se dozvěděla, že druhá světová válka začala v Předmostí přejezdem vojáků, mezi které byl vpuštěn nebohý foxteriér, který měl na hřbetě barvou namalovaný hákový kříž. Kronikář zaznamenal, že to byl podivný protest mladého místního malíře, o kterého se posléze začaly zajímat německé represivní složky. Od té doby ho nikdo v Předmostí neviděl. Přišlo mi škoda tento bizarní příběh do knihy nedostat, foxteriéra Haka jsem proto včlenila do rodiny Francových. V knize jsou zaznamenané také rozpory té doby. Třeba v popisu, jak v květnu čtyřicátého šestého roku dorazila s procesím do Předmostí lebka svatého Vojtěcha a na návsi se sešli v pospolitosti sokoli, orli, lidovci i komunisti. Za dva roky politicky přituhlo, křesťanům nastaly zlé časy a podobné akce už nebylo možné pořádat. A v místním tisku mě zaujalo třeba to, jak se lidé z Přerova a okolních vesnic museli v listopadu roku 1948 podílet na oslavách 52. narozenin Klementa Gottwalda tím, že z nařízení okresního národního výboru byli přinuceni z každé obce poslat 52 vajec, 52 litrů mléka nad kontingent a za všech obcí pak 52 vepřů nad 125 kilo. Přerované museli dary pro Hrad donést do tří dnů od vyhlášení. Sami v té době měli málo, ale na názor se jich nikdo neptal, režim přituhoval a odpor se netrpěl.
Kdy plánujete křest knihy?
Křest knihy pořádá Městská knihovna v Přerově, konat se bude 29. března od 17 hodin ve Výstavní síni Pasáž. Knize požehná děkan přerovské farnosti Josef Rosenberg, křtít se bude vodou ze studny ze zahrady rodiny Knejzlíkových, která má v Předmostí letitou tradici.
Jak tvoříte svá díla?
Nepíšu každý den, na to nemám dostatek času, píšu občas po večerech nebo o víkendu. Děj kapitol si nikdy dopředu příliš neplánuji, já ho prostě sleduji před očima a jen ho zaznamenávám do notebooku. Nepatřím ke spisovatelům, kteří svá díla rodí v bolestech, to by mě ani nebavilo. Pro mě je psaní radost a relaxace, u ničeho jiného si líp neodpočinu.
Obvykle v době, kdy vydáváte novou knihu, pracujete už na další. Je to tak i v tomto případě?
Je to tak, další téma už si pomalu chystám a opět budu románovou formou mapovat život kolem Přerova. Mého rodného města, které dobře znám a mám ho coby patriotka moc ráda. Zatím uvažuji, že bych se mohla podívat do místní části Dluhonice, která má také zajímavou minulost. Z jedné strany ho v minulosti sevřela železnice, z další chemické závody, zemědělci museli odevzdat do státních rukou lány té nejúrodnější hanácké půdy a pořádně u toho skřípěli zuby.
Nemáte někdy chuť dát si od psaní pauzu?
Kdepak. Mě psaní knih nabíjí, píšu ráda už od školních let. A dokud příběhy budou do mé mysli přicházet, budu jejich pilnou zapisovatelkou, a dokud se budou čtenářům líbit, jsem připravena se s nimi o svůj niterný svět dělit. Inspirace je kolem mne pořád dost a pracovat s vlastní fantazií je pro mne zábava.
Kdy jste objevila um psát romány? To není lehká disciplína.
První knihu jsem napsala po maturitě v osmnácti, ale zůstala bohudík v šuplíku. Prvotinu jsem vydala až v roce 2004, kdy mi bylo jednatřicet let. Za posledních deset let jsem vydala devět knih a doufám, že další ještě napíšu. Pro mě psaní těžké není, naopak. Vystavět děj je pro mne lehčí než třeba upéct buchty.
Co je na psaní románů nejtěžší?
Nejtěžší je držet se tématu a neodbíhat, nevětvit, nepřidávat nové postavy, nepitvat se v detailech, pokud neposunují děj. A dobře popsat charaktery postav, aby je čtenáři viděli před očima jako lidi z masa a kostí, aby dokonce měli pocit, že se s nimi přece znají. Taky mám ráda, když je příběh věrohodný a nemá useknutý závěr. A mou specialitou, na kterou sázím, jsou nečekané konce, ty mám ráda. A nejinak je tomu i v případě Pátého jablka, kdy v závěru přijde šokující rozuzlení, které, troufám si tvrdit, málokdo předem rozklíčuje.
